P. Bednařík, který v pastoraci vystřídal P. Toupala, se podle farní matriky narodil v Archlebově 8. července 1717, a téhož dne byl pokřtěn ve farním kostele v Žarošicích., které byly v té době ve správě cisterciáků. Vzhledem k tomu, že v matrice není u otce uvedeno jeho povolání, lze usuzovat, že byl rolníkem, nebo alespoň zaměstnaný v zemědělství. O jeho rodině pak již víme jen to, že měl dva sourozence.
Stejně jako P. Toupal studoval u jesuitů v Uherském Hradišti, na kněze byl vysvěcen na tehdejší dobu poměrně pozdě, ve věku 28 let, 18. července 1745 a to hrabětem Berchtoldem. Vzhledem k tomu, že v křestní matrice Buchlovické jsou záznamy o křtu, který zde udělil, lze usuzovat, že stejně jako P. Toupal byl zpočátku kaplanem buchlovickým.
V roce 1761 je uváděn jako kaplan v Karlovicích na Valašsku, odkud ve druhé polovině října 1762 přechází do Horního Němčí. První zápis v křestní matrice zde provedl 24. října 1762.
Do farnosti tedy přichází v době kdy byla zahájena rekonstrukce kostela. I když to formálně byla záležitost nivnického faráře, na P. Bednaříka připadl zásadní úkol, a to zajistit financování.
Uvedená rekonstrukce zahrnovala velmi radikální kroky. Byla dána nová klenba, nová střecha, provedeny nové venkovní i vnitřní omítky. Kostel byl také rozšířen, přesněji prodloužen o nynější kůr.Z původní stavby zůstal prostor presbytáře a obvodových zdí. Důvodem byl především nedostatek finančních prostředků, kvůli kterým byla rekonstrukce v minulosti opakovaně odkládána, a ani v této době nedovolovala výstavbu kostela nového. Tím kostel získal neobvyklý poměr délky k šířce. Přestavba trvala poměrně dlouho, kostel byl benedikován nivnickým farářem Egidem až 7.listopadu 1763.
Podoba kostela před obnovou se nedochovala, mnoho věcí však lze dovodit z písemných materiálů. Věž se v té době nacházela v místě dnešního kůru (podobně jako je tomu doposud v sousedních Boršicích u Blatnice), měl také sanktusovou věžičku nad presbytářem. V chrámové lodi byla jen dvě okna na každé straně. Sakristie byla přistavena vzadu, jak dokládají dva štukatérské sloupky u dveří z kostela do sakristie. Kostel byl také vydlážděn kamennými plotnami.
Při obnově byla zbořena věž, aby kostel mohl být prodloužen, nová věž byla postavena nad starou sakristií. Kůr byl vybudován na dvou zděných pilířích, na kůr vedly zděné schody. Vybudována byla také krypta před hlavním oltářem.
Po dokončení rekonstrukce, v roce 1769 byla vybudována zídka, aby „se zabránilo pohybu a pastvě dobytka“ na hřbitově, který se kolem kostela rozkládal. V roce 1777 byly také pořízeny první varhany.
Podle záznamů se ve farnosti nacházelo v roce 1771 celkem 1236 katolíků „schopných zpovědi“ (tedy bez dětí), nenacházel se zde žádný nekatolík. Vzhledem k tomu, že to bylo více, než ve Strání (1153) nebo Dolním Němčí (535), lze usuzovat, že pro kaplana to bylo působiště náročné nejen organizačně pro zajištění opravy kostela, ale i pastoračně. Za dobu svého působení zde P. Bednařík oddal 195 párů snoubenců, pokřtil 914 dětí a pohřbil 814 osob.
Doba působení P. Bednaříka byla dobou předjosefinskou. V té době se již objevuje první zasahování státu do církevních záležitostí. V roce 1763 byla zakázána „přílišná pompa při pohřbech“, od roku 1770 musely být z farnosti zasílány správě krajského úřadu opisy matrik. V roce 1771 bylo předepsáno kázání proti sebemrzačení mladíků, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě. V dalších letech předepisována kázání proti nevěreckým knihám a pověrám. V roce 1777 zakázáno pořádat procesí, aby lidé nezanedbávali práci, v témže roce bylo zakázáno také přijímání členů do III. řádu., v témže roce ale také papež Pius VI. zavádí požehnání věřících po mši svaté.
O životě Bednaříkově je toho známo velmi málo. Lze spíše vytušit, že vedl polní hospodářství, a to s ohledem na jeho majetkové poměry a záznamy vyřizování pozůstalost jeho předchůdce Toupala i jeho pozůstalosti vlastní. Poměrně značné prostředky také svým farníkům vypůjčoval.
S ohledem na velké vypětí se P. Bednařík tělesně i duševně vyčerpal a předčasně zestárl. Proto po roce 1771 nacházíme záznamy o kněžích, kteří mu v jeho působení vypomáhali. Byly to však výpomoci krátké a jednorázové. Protože docházelo k postupnému úpadku farnosti, dostává P. Bednařík od 1.1.1779 tzv. provisora, kterému předává veškeré své povinnosti a odchází na odpočinek. Provedl prodej většiny svého majetku a výnos půjčil. Zřejmě doufal ve své uzdravení, ale k tomu nedošlo, a 7. února 1779 umírá. Příčina úmrtí není zaznamenána, nicméně ze záznamů lze dovozovat, že příčinou bylo celkové vyčerpání organismu.
Stejně prostý jako jeho život, byl i jeho pohřeb. Pohřben byl 9.2.1779 nivnickým farářem Kromerem. Na jeho pohřbu bylo celkem 5 kněží. Varhaník horněmčanský a rektor nivnický zpívali a troubili nad hrobem. Ve srovnání s pohřbem Toupalovým to byl pohřeb velmi skromný. Stejně jako počátek kněžského působení se shoduje i její závěr. I P. Bednařík byl pohřben do kněžské krypty před oltářem. Nikdo další do ní již pohřben nebyl, neboť to bylo následně zakázáno.
Po jeho úmrtí následovalo zdlouhavé dědické řízení. Příčinou bylo, že P. Bednařík nezanechal psanou závěť, učinil pouze ústní závěť před představiteli obou obcí, ale ta se netýkala celého majetku. Do sporu vstupují také příbuzní, především v očekávání velkého dědictví. Šlo však o příbuzné vzdálenější, protože jeho dva sourozenci byli v té době již mrtvi. Ve sporu pak vystupují proti nárokům církve. Spory se vedou také o půjčené peníze, protože P. Bednařík o půjčkách nevedl žádné písemné záznamy, většina dlužníků se po jeho úmrtí ke svému závazku nehlásila. Celý spor byl ukončen až v roce 1783.
Nástupce P. Bednaříka napsal o svém předchůdci, že byl „ctihodným starcem“. To nebyla charakteristika jeho věku a konstatování že zemřel stářím, ale především ocenění zásluh a úsilí zemřelého.
