10. 1. 2011 - 16. 1. 2011
motto týdne:
„To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
PONDĚLÍ 10. 1.
Žid 1,1-6
Mk 1,14-20
Komentář: Mk 1,14-20
I dnes jsem zván odpovědět na Ježíšovu výzvu: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ I v obyčejnosti dnešního dne, vědoma si toho, že se „naplnil čas“, mám především hledat jeho království.
ÚTERÝ 11. 1.
Žid 2,5-12
Mk 1,21b-28
Komentář: Mk 1,21b-28
I dobré zprávy se rychle rozkřiknou, nejen ty špatné a smutné. Jde jen o to, aby bylo co k rozkřiknutí – aby byl Ježíš zjevný na mém životě, na životě naší farnosti…
STŘEDA 12. 1.
Žid 2,14-18
Mk 1,29-39
Komentář: Mk 1,29-39
„Všichni tě hledají.“ – Mám potřebu Ježíše hledat a nacházet? Nacházet s ním věci nové, nechat se jeho slovem proměňovat? Nebo mi stačí to, co už vím a co dělám?
ČTVRTEK 13. 1.
Žid 3,7-14
Mk 1,40-45
Komentář: Mk 1,40-45
Malomocný i přes Ježíšův zákaz nemůže nemluvit o velikém daru uzdravení, kterého se mu dostalo. Uvědomuješ si i ty veliké Boží dary, které jsi dostal(a) ve svém životě? A vydáváš Kristu svědectví?
PÁTEK 14. 1.
Žid 4,1-5.11
Mk 2,1-12
Komentář: Mk 2,1-12
Komu z mých blízkých, sousedů, známých mohu být „nosičem“ lůžka, prostředníkem setkání s Kristem, s jeho uzdravující a osvobozující mocí?
SOBOTA 15. 1.
Žid 4,12-16
Mk 2,13-17
Komentář: Mk 2,13-17
I když jsem Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním ospravedlněn(a), pořád by mi měl zůstat postoj hříšníka, který ví, že znovu a znovu potřebuje Boží uzdravující moc a jeho odpuštění.
2. neděle v mezidobí - cyklus A 16.01.2011
Pokyny k misálu říkají, že společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znamením jednoty členů křesťanského společenství shromážděného k slavení posvátné liturgie. Vyjadřují totiž smýšlení i city účastníků a podporují je (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 20). Tak jako gesta patří k našemu lidskému dialogu, někdy jsme dokonce schopni komunikovat beze slov právě jen gesty – stejně tak našimi společnými postoji při bohoslužbě oslovujeme Boha. Jsou naší modlitbou. Na začátku bohoslužby od vstupního zpěvu nebo příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně stojíme. Zůstáváme stát, nebo se vztyčíme, protože máme před sebou někoho, kdo určuje a hodnotí náš život, kdo dává páteř a plnost naší existenci.
1. ČTENÍ
Ke konci babylonského exilu lze datovat tento úryvek, který je součástí druhé písně o Služebníku (Iz 49,1n). Tato tajuplná postava má znovu sjednotit rozptýlený izraelský národ, ale také přinést světlo života pohanům „přebývajícím ve tmě“. Tato pasáž předjímá univerzálnost spásy zjevnou v Kristově poslání.
Iz 49,3.5-6
Hospodin mi řekl: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“
ŽALM 40 Odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.
Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu.
V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím.
Ve svitku knihy je o mně psáno. – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.“
Spravedlnost jsem zvěstoval – ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
2. ČTENÍ
První list Korinťanům byl napsán kolem Velikonoc roku 57. Korintská obec prožívala určitý duchovní rozkvět protkaný mnohými chybami a hříchy: rozdělení společenství, indiferentismus vůči případu krvesmilství, zmatené slavení liturgie. A právě těmto hříšným křesťanům Pavel hned v úvodu připomíná, že jsou povoláni ke svatosti.
1 Kor 1,1-3
Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
EVANGELIUM
Slova Jana Křtitele jsou vůbec prvním svědectvím o Kristu ve čtvrtém evangeliu: mají proto zvláštní význam, jsou jeho „hlavní charakteristikou“. Jan Křtitel vyjmenovává dva znaky Kristova poslání: odstranit hřích a darovat Ducha svatého. Nejprve je totiž třeba odstranit „špatný obsah nádoby“, vyčistit ji, aby bylo možné naplnit ji obsahem novým, Duchem nového života.
Jan 1,29-34
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“
A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‘Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.’ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“
K ZAMYŠLENÍ
Bůh v Kristu-člověku začal bydlet mezi námi, „roztáhl svůj stan uprostřed nás“. Kristus, Boží Syn, jako člověk žil na této zemi a jeho slovo znělo a zaznívá v prostoru a čase. Vtělení je ústředním tajemstvím naší víry. Je to konkrétní projev Boží starostlivosti o nás. Naše odpověď Bohu, který v Kristu začíná své putování po našich cestách, má být konkrétní a každodenní. Situace, ve kterých se ocitáme a které řešíme, nejsou nikterak mimořádné, provází nás všednost a každodenní rutina. Zdá se nám to málo pro vhodnou odpověď Bohu. A přece jakékoliv gesto, přijatý úkol, čas ve společnosti druhých, události, do nichž jsme ponořeni, všechno to jsou jedinečné příležitosti k setkání s Ježíšem. I obyčejná sklenice obyčejné vody podaná našemu bližnímu s ochotou a láskou má cenu věčné odměny a jednoduché slovo modlitby spojené s vírou, pronesené v pravou chvíli může vyprosit obrácení srdce! Díky Božímu přebývání mezi námi i skutečnosti všední dostaly hodnotu nekonečnou.
