5. 9. 2011 - 11. 9. 2011
motto týdne:
„Miluj svého bližního jako sám sebe.“
PONDĚLÍ 5. 9. blah. Matky Terezy z Kalkaty
Kol 1,24 – 2,3 Lk 6,6-11
Komentář: Kol 1,24 – 2,3
Jsem na cestě k Pánu a před sebou mám ideál – být „dokonalým ve spojení s Kristem“. Co dnes mohu udělat pro to, aby rostlo mé spojení s Kristem, abych se posunul o kousek blíž k tomuto ideálu?
ÚTERÝ 6. 9. sv. Magnuse
Kol 2,6-15 Lk 6,12-19
Komentář: Kol 2,6-15
„Nepřestávejte Bohu děkovat …“, vždyť „nám odpustil všechny hříchy“. A děkuj dnes nejen za odpuštění, ale za vše, co naplňuje tvůj dnešní den, i za věci, které jsou naprosto samozřejmé, nad kterými se už nijak nepozastavíš, které ani nevnímáš jako dary.
STŘEDA 7. 9. sv. Melichara Grodeckého, kněze a mučedníka
Kol 3,1-11 Lk 6,20-26
Komentář: Kol 3,1-11
Který z Pavlova výčtu hříchů starého člověka se mne zvláště týká, v jaké oblasti dnes budu na sobě pracovat?
ČTVRTEK 8. 9. svátek Narození Panny Marie
Mich 5,1-4a nebo Řím 8,28-30 Mt 1,1-16.18-23
Komentář: Mich 5,1-4a
Maria, jejíž narození dnes slavíme, nám porodila Krista, který rozšířil svou moc až do končin země; Krista, který je pokojem, jenž naplňuje naše životy. Chvalme jej a děkujme i za jeho matku Marii.
PÁTEK 9. 9. sv. Petra Klavera, kněze
1 Tim 1,1-2.12-14 Lk 6,39-42
Komentář: 1 Tim 1,1-2.12-14
Děkuj i ty spolu s Pavlem za svoji životní cestu, za své povolání, za Kristovo odpuštění v tvém životě, za jeho vedení…
SOBOTA 10. 9. blah. Karla Spinoly, kněze a mučedníka
1 Tim 1,15-17 Lk 6,43-49
Komentář: 1 Tim 1,15-17
Božím odpuštěním si můžeš být zcela jistý. Vždyť „Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky“. A tvojí odpovědí má být chvála!
24. neděle v mezidobí – cyklus A 11.9.2011
Pokoj srdce – kdo by ho nechtěl? Je to Boží dar, kterému je třeba připravovat ve vlastním nitru místo. Nejen lítostí nad hříchy, ale také důvěrou v Boha, která musí znovu a znovu přemáhat mou nedůvěru a mé obavy. A také vnitřním tichem, ve kterém člověk přestane naslouchat jen sám sobě a může také vnímat Boha. I krátká chvíle tiché otevřenosti před Bohem má velkou cenu, bylo by škoda ji promarnit.
1. ČTENÍ
V tomto textu se nejen překonává zákon odplaty „oko za oko“ (Lev 24,19-20), ale také se předjímá modlitba „Otče náš“ („odpusť nám, jako i my odpouštíme“). Tato nauka se opírá o přesvědčení, že všichni potřebujeme milosrdenství: „Blaze milosrdným, protože Bůh bude vůči nim milosrdný“ (Mt 5,7).
Sir 27,33 – 28,9
Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!
ŽALM 103
Odpověď: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina, – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Nechce se přít ustavičně – ani se hněvat navěky. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
2. ČTENÍ
I v římském společenství byly napjaté vztahy mezi různými skupinami věřících: „slabých“ (ve víře) a „silných“. Pavel řeší tuto ožehavou situaci tím, že poukazuje na to, co všechny spojuje: tím je Kristus. Jak „slabí“, tak „silní“ žijí a snaží se žít pro Krista. Toto vědomí nám pomůže přenést se přes různost projevů víry a zbožnosti.
Řím 14,7-9
(Bratři a sestry!) Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.
EVANGELIUM
Toto podobenství je snad nejkrásnějším výkladem páté prosby modlitby Páně („odpusť nám, jako i my odpouštíme“). Několik desítek biliónů korun na jedné straně a 50 tisíc korun na straně druhé. To první je náš dluh vůči Bohu, to druhé dluh „druhých“ vůči nám. A to mluví za vše.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‘Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‘Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
K ZAMYŠLENÍ
Odpustit mohu, zapomenout nemohu? Starý problém, pro řadu lidí na dlouho palčivý. Je jedna dobrá pomoc, i když nepříjemná: začít poctivým vědomím, že já sám jsem hříšník, že řada jiných lidí má problémy s tím, jak odpustit mně. Potom snáze odpustím i já bližním. Na to, čím mi bylo ublíženo, možná nezapomenu, ale opustím svou sebelítost, touhu po pomstě, tvrdý odsudek bližního. A zahrnu ho láskou, tedy přáním dobra. V tu chvíli je zlo přemoženo, už mi v této věci nevládne. A to znamená Boží vítězství v mém nitru! Takové kroky v životě se snadno popíší, ale někdy velmi těžko realizují. Je třeba si je v modlitbě vyprosit. A nemohu-li cestu k odpuštění ujít naráz, je třeba se na ni alespoň vydat. A být vděčný za každý krok dobrým směrem. I krátkými kroky lze při vytrvalosti dojít daleko.
