3. 10. 2011 - 9. 10. 2011
motto týdne:
„Ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě
a prosbě s děkováním.“
PONDĚLÍ 3.10.
Jon 1,1 – 2,1.11 Lk 10,25-37
Komentář: Jon 1,1 – 2,1.11
Před Hospodinem se nedá utéct. Nenacházím se někdy v situaci podobné Jonášově? V čem před svým Bohem utíkám?
ÚTERÝ 4. 10.
Jon 3,1-10 Lk 10,38-42
Komentář: Jon 3,1-10
Jonášova poslušnost přináší jiným záchranu, možnost obrácení, Boží smilování. Poslušnost není moc „příjemné“ slovo, člověk chce být radši svobodný, užít si, mít pohodu… Přesto je dobré se ptát: v čem mám být poslušný Bohu, k čemu mne zve, kam mne posílá?
STŘEDA 5. 10.
Jon 4,1-11 Lk 11,1-4
Komentář: Jon 4,1-11
Jonášovi je zatěžko odpustit druhým jejich hříšnost, jejich špatný život (i když se jej osobně nijak nedotkly, nepoškozovaly jej). Jak jsem na tom já? Jsem milosrdný vůči svým bližním – hříšníkům?
ČTVRTEK 6. 10.
Mal 3,13-20a Lk 11,5-13
Komentář: Mal 3,13-20a
Bůh posuzuje jinak než člověk, Boží spravedlnost je jiná než lidská. Důležité je bát se (=mít v bázni) Hospodina, ctít jeho jméno a ne se zabývat úspěchy bezbožných. Vždyť Bůh nám seslal Ježíše – „slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“.
PÁTEK 7. 10.
Jl 1,13-15; 2,1-2 Lk 11,15-26
Komentář: Jl 1,13-15; 2,1-2
Blízkost „Hospodinova dne“ je vybídnutím k připravenosti, k obrácení, k volání k Hospodinu, k postu a k oběti…
SOBOTA 8. 10.
Jl 4,12-21 Lk 11,27-28
Komentář: Jl 4,12-21
Joelovo proroctví o „Hospodinovu dni“ je zároveň ujištěním o tom, že Hospodin je útočištěm svého lidu, jeho záštitou, že dává vytrysknout prameni živé vody ze svého chrámu i pro nás, i pro tebe…
28. neděle v mezidobí – cyklus A 9.10.2011
V liturgii se setkáváme s věčným a nehmotným. Jsou dva světy, dvě roviny, které se vzájemně nedotýkají. Věčnost a časnost. Hmota a nehmotnost. Svět přirozený a nadpřirozený. Přirozeným způsobem je nelze spojit. Mezi oběma světy je přirozenými prostředky nepřekročitelná propast… Jediný, kdo ji překročil, byl Ježíš Kristus. Byl Synem Božím a jako druhá božská osoba je ve věčnosti trvale přítomen. Tím však, že přijal lidskou přirozenost, sestoupil v čase do oné roviny, která je časná a hmotná. Byl Bůh a zároveň člověk. Ježíšova lidská přirozenost byla první a nesmírnou svátostí, která uskutečnila smysly poznatelnou přítomnost Boha na zemi. Lidé se stýkali s tím, co je jinak přirozeně nemožné. Stýkali se s božským a věčným a stýkali se s ním v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Tím byla prokázána možnost, aby se člověk už zde na zemi setkal s božským. A stalo se to ve svátostných znameních. Známe slavný výrok sv. Lva Velikého: „Co bylo na Kristu viditelné, přešlo do svátostí církve.“ Svátosti církve, svátostná znamení, mají tedy nyní funkci lidské přirozenosti Kristovy. Svátostnými znameními je Kristus dále mezi námi, jimi nadále působí. (Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 45n.)
1. ČTENÍ
Tento úryvek patří k nejznámějším z Izaiášovy apokalypsy (kap. 24 – 27). Bůh je ukázán jako vítězný král, zachránce chudých. On zve všechny národy na hostinu na Siónu. Hostina je symbolem přátelství, Boží ochrany a štěstí.
Iz 25,6-10a
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
ŽALM 23
Odpověď: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.
2. ČTENÍ
Pavel dostal finanční pomoc a projevuje svoji vděčnost. Přesto však chce zdůraznit, že se rozhodl nebýt nikomu přítěží. A životní zkušenost ho naučila „žít v nedostatku i v hojnosti“. Ne však silou vůle (na rozdíl od stoiků, hlásajících autarchii neboli soběstačnost), ale silou Boží.
Flp 4,12-14.19-20
(Bratři a sestry!) Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal. Aleluja.
EVANGELIUM
Hostina je v Bibli častým symbolem mesiánské doby, vyznačující se hojností a štěstím. Bůh zve na tuto hostinu všechny, „dobré i zlé“. Nakolik je pravdou, že Bůh volá a povolává „nás bez nás“ (bez našeho „přispění“), natolik je také pravdou, že nás nespasí „bez nás“ (bez naší spoluúčasti).
Mt 22,1-14
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‘Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!’ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‘Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.’ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‘Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?’ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‘Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.’ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
K ZAMYŠLENÍ
Téma naprostého, krutého a násilného odmítnutí Boží nabídky je prvním motivem dnešního Ježíšova podobenství. Je to jedno z velkých tajemství, spojených s lidskou svobodou. Odmítnutí však neznamená, že by se Bůh se svým zvaním unavil, že by se dokonce urazil. K zavřeným dveřím lidského srdce přichází jeho další pozvání. Evangelium nám tak předkládá druhé téma, pro nás plné naděje: touhu Boha po společenství s námi, vyjádřenou společným stolováním na hostině. Tato Boží touha se nezastaví před ničím; z naší strany však má jedno omezení čas života. Dokud žijeme, máme příležitost se rozhodnout k přijetí toho velkorysého Božího pozvání. Chybějícím svatebním šatem jednoho ze stolovníků nám evangelista Matouš připomíná, že mezi vírou a životem, slovy a skutky musí být soulad. Naše rozhodnutí pro společenství s Bohem totiž musí být celé, upřímné, opřené o život!
