27. 2. 2012 - 4. 3. 2012
motto týdne:
„Obraťte se a věřte evangeliu!“
PONDĚLÍ 27.2. sv. Gabriela od Bolestné Panny Marie
Lv 19,1-2.11-18 Mt 25,31-46
Komentář: Mt 25,31-46
Nevypočítavá, jednající láska je cestou k Bohu, cestou, po které mám kráčet nejenom dnešním dnem, nejen letošním postem.
ÚTERÝ 28.2. sv. Romana
Iz 55,10-11 Mt 6,7-15
Komentář: Mt 6,7-15
Půst je také dobou, kdy mohu růst v odpouštění… Komu potřebuji odpustit? Co se mi odpouští těžko?
STŘEDA 29.2. sv. Kasiána
Jon 3,1-10 Lk 11,29-32
Komentář: Lk 11,29-32
K cestě s Kristem patří rozhodnutí víry (žádané znamení má vést k jistotě „bez víry“), žádné znamení nemůže nahradit mé osobní svobodné rozhodnutí pro Krista.
ČTVRTEK 1.3. sv. Albína, biskupa
Est 4,17k-m.r-t Mt 7,7-12
Komentář: Mt 7,7-12
Na cestě obrácení nekráčíš sám, není to jen tvé vlastní úsilí, tvoje vlastní snaha, ale také Boží milost, jeho doprovázení, vyslyšení tvých proseb…
PÁTEK 2.3. sv. Simplicia
Ez 18,21-28 Mt 5,20-26
Komentář: Mt 5,20-26
V čem by měla být moje spravedlnost dokonalejší? Kde v mém jednání vůči druhým schází láska a naopak přebývá hněv, tupení či zatracování?
SOBOTA 3.3. sv. Kunhuty
Dt 26,16-19 Mt 5,43-48
Komentář: Mt 5,43-48
Dokonalá láska – láska, která nerozděluje, která se dává všem, je všem otevřená … jak naplním tento Kristův nárok?
2. neděle postní – cyklus B 4.3.2012
Dnešní liturgie již předpokládá rozběhnutý proces postní praxe. Našli jsme čas na Boha a toužíme nahlédnout do jeho vnitřního myšlení a života. Nejprve nás zarazí první čtení, které může vyvolat řadu otazníků. Úryvek je zde ale vložen s programovým účelem a je dobré ho nechat doznít až na podkladu druhého čtení a evangelia. Samotný příběh Gn 22 si totiž zaslouží bohatý a hutný výklad, ale to není dnes účelem. Víra v kontextu dnešních čtení dostává velkolepé rozměry. Cílem dnešní neděle je povzbudit nás v našem „postním“ úsilí obrácení, protože jsme blízko cíle a ten je skutečně skvělý: poznat Boha.
1. ČTENÍ
Oběť Abraháma je v mnoha ohledech symbolická. Jde o příběh situovaný zhruba do roku 1800 př. n. l. do života prostých kočovníků na polopoušti. Původní význam měl hned několik rovin, ale především svědčí o odmítnutí obětovat člověka. Ale v kontextu dnešní neděle zdůrazněme, že Abrahám neodmítl nabídnout Bohu syna, a projevil tak hlubokou úctu a oddanost. Totéž však udělá Bůh pro člověka!
Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“
ŽALM 116
Odpověď: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, – rozvázal jsi moje pouta. – Přinesu ti oběť díků, Hospodine, – a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu – před veškerým jeho lidem – v nádvořích domu Hospodinova, – uprostřed tebe, Jeruzaléme!
2. ČTENÍ
Čteme strhující závěr nejpreciznějšího teologického výkladu sv. Pavla o vykoupení. Pavel s velice emotivní dikcí opouští předchozí čistě teologické argumenty a vrhá se do bouřlivého jásotu. Bůh dal za nás svého Syna podobně jako Abrahám. Jenže Bůh – Kristus – se daruje skutečně a do absolutní krajnosti. Jak daleko jde náš Bůh ve své lásce! Jakou další jistotu jeho lásky ještě potřebujeme?
Řím 8,31b-34
(Bratři a sestry!) Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
EVANGELIUM
Zjevení na hoře je velkým apoštolů, že Bůh je pánem situace, ať se děje cokoliv (Kristova smrt). Tento okamžik „předchuti“ vítězství zazní na Kristově poslední cestě do Jeruzaléma. Nejde o detaily zážitku, ale o ujištění, že Ježíš je Bohem milovaný syn.
Mk 9,2-10
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
K ZAMYŠLENÍ
Kolik styčných bodů nacházíme v mezi úryvky Gn 22 a dnešním evangeliem a jak silně to podtrhne druhé čtení! V prvním příběhu je to člověk nabízející to nejcennější Bohu. Ve evangeliu je na téměř identickém základě tím nabízejícím sám Bůh. Jako by Abrahámova oběť měla být jakýmsi návodem k pochopení: jestliže je pro člověka doslova zátěžovou zkouškou lásky vydat Bohu to nejcennější, není stejně šíleným aktem lásky okamžik, kdy se Bůh daruje ve smrti člověku? Nemůže nám ztotožnění s Abrahámovým příběhem pomoci pochopit, jak se „cítí“ sebedarující Bůh? Jeho láska není menší než láska Abrahámova. A také on nesnese pomyšlení, že milovaný syn bude jakkoliv trpět. Ve své lásce ho od počátku zahrnuje tím nejlepším, co má. A nyní mu dovoluje vydat se člověku strašlivou smrtí? „Jak by nám s ním nedaroval všechno ostatní?“ (2. čtení). Nechme se strhnout monumentální scenérií dnešních textů.
