Thomas Merton – Sedmistupňová hora
Často se, pokud se začteme do životopisu některého světce, po jeho přečtení dostaví pocit jisté vzdálenosti. Ať už je dán vzdáleností časovou, kulturní, nebo faktem pocitu nedostižitelnosti tohoto vzoru. V mnohém nás však mohou oslovit i lidé a jejich práce, kteří nám nejsou tak vzdáleni v čase, a ačkoliv (nebo právě proto) nejsou ani světci. Jednou takovou jistě zajímavou postavou je Thomas Merton, mezi jehož nejznámější knihy patří Sedmistupňová hora. Životopisná kniha, zachycující cestu autora od dětství k dospělosti, od ateismu a účast na levicových aktivitách až po konverzi, zásadní změnu vnímání víry a vstup do komunity trapistů – nejpřísnější formy cisterciáckého řádu.
Kniha, která dokáže svou otevřeností šokovat, ale také oslovit. Kniha o vhodnosti jejího vydání se vedly a vedou diskuse. Někteří její napsání vítají, jiní je považují za nevhodné. Skutečností však je, že kniha je mnoha lidem ukazatelem na cestě duchovního vývoje, o to více že Merton není nějaká postava vznášející se v nedosažitelných oblacích, ale po přečtení knihy téměř pro každého jeho blízkým přítelem a duchovním rádcem. Kdo přečte tuhle knihu, zcela nepochybně bude cítit potřebu seznámit se s jeho dalšími díly, a i v tom je její obrovský význam.
Merton se narodil 31. srpna 1915 ve Východních Pyrenejích. Jeho otec byl malíř pocházející z Nového Zélandu, matka byla Američanka. V té době žili ve Francii, kde vystudoval lyceum, pak studoval ve Spojených státech. Matku ztratil, když mu bylo 6 let, otce pak v 18 letech. Vychovával jej dědeček, rodina byla velmi dobře finančně situovaná.
Babička jej naučila modlitbu Otče náš, avšak tím nadlouho jeho kontakt s vírou končí. Teprve v době studií v Cambridgi, když cestuje do Janova, Říma a Florencie se poprvé dostává do posvátného prostoru chrámů.
Po návratu do Ameriky studoval na Kolumbijské univerzitě. V té době začíná číst a přemýšlet nad díly křesťanských mystiků. Pak najednou v září 1938 vstupuje do kostela v New Yorku a tam požádal o křest, k němž došlo 16. prosince.
V té době je jeho činnost hodně různorodá. Věnuje se pomoci černošskému obyvatelstvu Harlemu, vyučuje, v jeho názorech lze najít myšlenky, které by se daly označit za hodně levicové. Bohatý je také jeho soukromý život.
Přitahuje ho František z Assisi, ale absolvuje exercicie v kláštere trapistů v Getsemani. Tito členové katolického mnišského řádu, který vznikl v roce 1664 ve francouzském klášteře La Trappe jako přísnější odnož cisterciáků se řídí Benediktovou řeholí. Laičtí bratří i kněží spojují fyzickou práci s modlitbou a zachovávají mlčení. Jejich komunity žijí v důsledném oddělení od světa. Ti jej oslovují natolik, že se rozhodne vstoupit právě k nim.. V roce 1942 skládá první sliby, v roce 1949 je vysvěcen na kněze. Přijímá řádové jméno Ludvík. Od té doby zasvětil celý svůj další život modlitbě, kontemplaci a poslání spisovatele.
Jeho spisovatelské dílo je rozsáhlé - básně, povídky, životopisy svatých, ale především celá řada děl s duchovní tematikou, které však přes svůj obsah, vedoucí nás k zamyšlení nad sebou samotnými a celým našim okolím jsou mimořádně čtivé.
Ve svém životě i díle se Merton snažil uvést do života myšlenku, aby ti kteří se rozhodují podílet na úkolech apoštolátu ve svém životě, si nehráli na mnichy, když bydlí v paneláku. A těmto lidem se snaží pomáhat, neboť má velký dar mluvit srozumitelně o vnitřním životě, rozjímání.
I přes svoji uzavřenost do klášterních zdí, kde každý dává podle svých schopností a přijímá podle svých potřeb, nezůstává Merton izolován od dění ve světě. A nemlčí k němu. Kritizuje totalitu ve všech jejích formách, staví se na stranu míru, účastní se debat o problémech černochů, o vietnamské válce, o jaderném zbrojení. I když i jeho představení k jeho činnosti zaujímali někdy rezervovaný postoj, Merton nedokáže mlčet k problémům. Považuje to za otázku svědomí, i když i on sám v mnoha případech prožívá rozporuplné pocity, zda se má angažovat do záležitostí světa, který se rozhodl svým způsobem opustit.
Angažuje se také v záležitostech svého řeholního řádu. V jistém smyslu je zde považován za jakéhosi vizionáře, neboť prakticky všechny jím navrhované změny byly díky II. vatikánskému koncilu realizovány.
Angažuje se také v mezináboženském dialogu, stejně jako v dialogu mezi kláštery. Při jedné ze svých cest za naplněním tohoto poslání, když jej pozvali aby přednášel na setkání v Bangkoku v Thajsku, umírá 10. prosince 1968 ve třiapadesáti letech, když utrpěl smrtelný úrazu elektrickým proudem z vadného ventilátoru.
Přes veškerou svoji angažovanost však na prvém místě všeho svého úsilí vidí modlitbu. Zejména modlitbu kontemplativní. A k jejímu dosažení doporučoval následující postup: četba – meditace – modlitba - kontemplace.
