20. 12. - 26. 12. 2010
motto týdne:
„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel.“
PONDĚLÍ 20. 12.
Iz 7,10-14
Lk 1,26-38
Komentář: Iz 7,10-14
Prožij v dnešním dni, že Kristus je opravdu „Bůh s tebou“, že tě provází celým dnem, prožij jeho blízkost, jeho doprovázení.
ÚTERÝ 21. 12.
Pís 2,8-14 nebo Sof 3,14-18a
Lk 1,39-45
Komentář: Sof 3,14-18a
Umím se radovat i v dnešním „obyčejném“ dni? Umím se radovat z velikého daru spásy, z příchodu Spasitele? Nezakrývá mi spousta malých starostí tuto velikou a stálou radost?
STŘEDA 22. 12.
1 Sam 1,24-28
Lk 1,46-56
Komentář: 1 Sam 1,24-28
Za co se ty chceš dnes klanět Hospodinu, za co mu chceš projevit svou vděčnost?
ČTVRTEK 23. 12.
Mal 3,1-4.23-24
Lk 1,57-66
Komentář: Mal 3,1-4.23-24
Hledám svého Panovníka? Toužím po něm, očekávám od něj vůbec něco?
PÁTEK 24. 12. Štědrý den
Iz 9,1-3.5-6; Tit 2,11-14
Lk 2,1-14
Komentář: Iz 9,1-3.5-6
Dnes mohu prožít naplnění tohoto Hospodinova zaslíbení Davidovi. Ježíš Kristus, Davidův potomek, se dnes narodil v Betlémě, aby i mne zachránil, aby mi otevřel cestu k Otci.
Slavnost Narození Páně, ve dne – cyklus A 25.12.2010
Z četných textů vánočních mší, té dnešní nevyjímaje, je zřejmé, že i Vánoce, tak jako Velikonoce, jsou svátkem našeho vykoupení. O Vánocích stojí v popředí vtělení Syna Božího, jeho početí a zrození. O Velikonocích jeho utrpení a smrt a především zmrtvýchvstání. Oba svátky připomínají a zpřítomňují tajemství nezištného a nezměrného obdarování člověka Bohem, učiněného na základě Božího sebezřeknutí. Každý dar vyžaduje přijetí, jinak ztrácí svůj smysl. S přijetím je spojena radost, vděčnost a odpověď – závazek. Přijímáme Otcův dar? Jaká bude naše odpověď?
1. ČTENÍ Iz 52,7-10
Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!
ŽALM 98
Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.
Zpívejte Hospodinu píseň novu, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem.
2. ČTENÍ Žid 1,1-6
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“
EVANGELIUM Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
K ZAMYŠLENÍ
Dobře víme, že smysl Vánoc nespočívá v pocukrované sentimentální společenské chvíli jednoho večera a dvou následujících svátků, v konzumaci pokrmů a televizních pořadů. Smyslem Vánoc je přece nezměrná láska Boha k člověku, člověka k Bohu a vzájemná láska mezi lidmi. Zamysleme se nad tím, jak snadno bychom mohli skončit u první mylné varianty smyslu Vánoc tak, jak se to stalo mnoha lidem v době Kristova narození: Ti, kdo Mesiáše čekali, nepoznali ho a odmítli, naopak ti, u kterých se zdálo, že nemají šanci, zakusili velikou radost ze setkání s ním; ti, kdo byli v teple svých domovů, se náhle ocitli mimo, uzavření do svého sobectví, a ti, kdo byli venku, našli ráj – společenství s Bohem v malém dítěti; pro jedny se den změnil v noc násilí, pro druhé se noc naplnila světlem. A konečně ti první žijí ve stálém nepokoji, druzí už uslyšeli zvěst o pokoji. Ke které skupině patříme my?
