10. 10. 2011 - 16. 10. 2011
motto týdne:
„Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“
PONDĚLÍ 10. 10. sv. Paulina
Řím 1,1-7 Lk 11,29-32
Komentář: Řím 1,1-7
Jak dnes mohu já – povolaný Bohem – přispět k oslavě Kristova jména?
ÚTERÝ 11. 10. sv. Germana
Řím 1,16-25 Lk 11,37-41
Komentář: Řím 1,16-25
V evangeliu (=radostné zvěsti) se „projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří“. Beru toto vážně ve svém životě? Snažím se být otevřený Boží moci? Přijímám spásu do svého života?
STŘEDA 12. 10. sv. Radima, biskupa
Řím 2,1-11 Lk 11,42-46
Komentář: Řím 2,1-11
Trvalé uznání vlastní hříšnosti (místo odsuzování druhých a povyšování se nad ně) a vytrvání v dobrém díle vede k Bohu, ke cti, slávě a pokoji.
ČTVRTEK 13. 10. sv. Eudarda
Řím 3,21-30a Lk 11,47-54
Komentář: Řím 3,21-30a
Bůh nás ospravedlňuje „na základě víry v Ježíše Krista, … vždyť všichni jsou hříšníci“. Nemohu se vychloubat, jsme na tom všichni stejně. Jedině víra v Krista – smírnou oběť, víra žitá, odrážející se v celém životě, mi otevírá cestu k Bohu.
PÁTEK 14. 10. sv. Kalista I., papeže a mučedníka
Řím 4,1-8 Lk 12,1-7
Komentář: Řím 4,1-8
Uvěřit Bohu tak jako Abrahám… Co to pro mne může konkrétně znamenat v dnešním dni? K čemu jsem zván, k čemu jsem poslán?
SOBOTA 15. 10. památka sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve
Řím 4,13.16-18 Lk 12,8-12
Komentář: Řím 4,13.16-18
Jsme dědicové na základě víry, skrze víru jsme byli ospravedlněni, dostáváme Boží milost, to nejdůležitější, co potřebujeme pro svůj život. A Abraham, jeho víra a jeho cesta mají pro mne být povzbuzením, abych vytrval v naději na spásu, kterou mi Kristus získal.
29. neděle v mezidobí – cyklus A 16.10.2011
Potřebuje-li liturgie znamení ke své existenci, potřebuje je také člověk. Není totiž jen duch – má tělo, také ono musí vzdát čest svému Tvůrci, musí ho chválit a musí mu děkovat – vždyť i ono vzešlo z Boží ruky. Svou vděčnost nemůže vyjádřit lépe než viditelnými znameními v liturgii. Znamení, která provázejí a uskutečňují naše svatá tajemství, vycházejí z kulturního bohatství prostředí, v němž žil Kristus, a jsou jím určena, aby nejen naznačila, nýbrž i uskutečnila to, co Pán svěřil své církvi. Kristus slavil Poslední večeři se svými učedníky podle předpisů svého národa. Takovému stolování předsedal otec rodiny. Lámal chléb a rozdával jej spolustolujícím. Tento chléb vytvářel jednotu všech účastníků hostiny. Během slavnosti žehnal trojí kalich, každý však pil ze své číše. Přitom se zpívaly žalmy a chvalozpěvy. Mezitím byla hostina k nasycení – bylo to skutečné jídlo. Právě k takové hostině připojil Kristus své ustanovení, přičemž některé její obřady pozměnil, například dával pít ze svého kalicha a když lámal chléb a rozdával apoštolům, bylo to už jeho proměněné tělo a v kalichu byla už jeho proměněná krev. Opakovat nenařídil židovskou hostinu, nýbrž eucharistický děj, který do této hostiny vložil. Díky tomu můžeme být i my účastni této Ježíšovy tajemné hostiny, jeho slov a gest, v našem čase a právě na tomto místě. (Srov. Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 48nn).
1. ČTENÍ
Izaiáš předpovídá znovuvybudování Jeruzaléma a chrámu. Bůh si přitom použije nástroj „neobvyklý“: pohanského perského krále Kýra (kraloval 557 – 529 př. Kr.). Jemu jsou přisouzeny tituly vyhrazené vůdcům a budoucímu mesiáši: pastýř, vyvolený. Hospodin může používat jakékoli nástroje k uskutečnění plánů spásy.
Iz 45,1.4-6
Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“
ŽALM 96
Odpověď: Vzdejte Hospodinu moc a slávu!
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech! Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, – je třeba se ho bát více nežli všech bohů. – Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, – Hospodin však stvořil nebe. Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc, – vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. – Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země! – Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, – národy řídí podle práva.
2. ČTENÍ
Pavel zdraví společenství v Soluni a oslovuje je jako církev. Důvod? Tamější věřící přijali lásku Otcovu, působení Ducha skrze hlásání evangelia. Na tento velkorysý Boží dar pak odpověděli činnou vírou, láskou, která se nevyhýbá námaze, nadějí, která tíhne k setkání s Kristem.
1 Sol 1,1-5b
Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života. Aleluja.
EVANGELIUM
Ježíšova odpověď je skutečně božská: kdyby řekl, že není dovoleno platit daň, nařkli by ho ze vzpoury vůči římské vládě. Kdyby naopak řekl, že se má platit, nařkli by ho, že není tím slíbeným Mesiášem – Vysvoboditelem, protože nabádá k podřízenosti vůči okupantům.
Mt 22,15-21
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
K ZAMYŠLENÍ
Kristova odpověď v dnešním evangeliu, daná všem dotírajícím farizeům, je zcela konkrétním napomenutím, určeným pro dvě podstatné oblasti našeho života. Z jedné strany Pán chválí odvod daní jako čistě lidskou, občanskou a tím i morální povinnost a jeho důrazné doporučení je trvalou výtkou všem těm, kteří se radují, kdykoli se jim podařilo stát v tomto ohledu podvést a okrást… Pod výrazem peněz je Ježíšem uznána oprávněnost celého občanského i společenského uspořádání společnosti. Z druhé strany Pán potvrzuje samostatnost a nezávislost duchovního rozměru života a všeobecněji tak oblast lidské důstojnosti, která nemůže být potlačována žádným politickým systém. Bezvýhradné odevzdání se Bohu ve svědomí nepřipouští žádné konkurenční varianty. Bůh je jediný! Kristu jde tedy o živou víru každého člověka, praktikovanou ve společnosti, ve které poctivě žije.
