TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TÝDEN
17. 10. 2011 - 23. 10. 2011
motto týdne:
„Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
PONDĚLÍ 17. 10. památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka
Řím 4,20-25 Lk 12,13-21
Komentář: Řím 4,20-25
„Byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ – jedna z nejstarších křesťanských výpovědí o Kristu. Nech ji zaznít v srdci a odpověz na ni…
ÚTERÝ 18. 10. svátek sv. Lukáše
2 Tim 4,9-17b Lk 10,1-9
Komentář: Lk 10,1-9
Každý z nás má podíl na poslání učedníků, každý z nás má připomínat: „Přiblížilo se k vám Boží království.“ A zároveň o něm svědčit.
STŘEDA 19. 10. sv. Pavla od Kříže, kněze
Řím 6,12-18 Lk 12,39-48
Komentář: Řím 6,12-18
„Byli jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služeb spravedlnosti.“ Žiji jako osvobozený z otroctví hříchu? Jsem ve službě spravedlnosti?
ČTVRTEK 20. 10. sv. Ireny
Řím 6,19-23 Lk 12,49-53
Komentář: Řím 6,19-23
„Dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Uvědomuji si velikost tohoto Božího daru, co vše to Ježíše stálo, abych jej mohl obdržet? Jsem vděčný?
PÁTEK 21. 10. sv. Hilariona
Řím 7,18-25a Lk 12,54-59
Komentář: Řím 7,18-25a
„Díky Bohu!“ Jsem a mohu být vysvobozen z moci hříchu „skrze Ježíše Krista, našeho Pána“. Vnímám tak naléhavě jako Pavel potřebnost Krista – Spasitele – ve svém životě?
SOBOTA 22. 10. blah. Jana Pavla II, papeže
Řím 8,1-11 Lk 13,1-9
Komentář: Řím 8,1-11
„A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše …“ – Duch svatý ve mně přebývá, abych z jeho moci a síly žil jako ten, který byl ospravedlněn, který je jeho.
30. neděle v mezidobí – cyklus A 23.10.2011
Mše svatá vlastně začíná vstupem kněze do posvátného prostoru. Věřící se v kostele shromažďují, zaujímají svá místa a postupně vytvářejí jednotu nejdříve vnitřně, neboť všichni přicházejí ze stejného důvodu a ke stejnému cíli, pak také i vnějším způsobem. Jestliže totiž ještě před začátkem mše svaté zpívají píseň nebo se společně modlí, snáze vytvoří potřebnou jednotu. Svatým shromážděním se však stanou až příchodem kněze. Teprve tím okamžikem se shromáždění organicky utváří a teprve tím okamžikem je schopno konat oběť. Věřící povstanou. Není to jen proto, že chtějí prokázat úctu Kristovu knězi. Mnohem spíš tím ukazují, že jsou si vědomi své připravenosti konat posvátný obřad. Povstání je zde znamením jednoty i znamením rozhodnutí „být při tom“ a spolu konat to, co se bude dít. (Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 64) Právě nyní, před samotným začátkem naší nedělní eucharistie, máme příležitost nasměrovat své myšlenky, soustředit se a vytvořit společenství se všemi kolem nás a tím i se samotným Kristem.
1. ČTENÍ
Tyto pokyny jsou konkretizací přikázání „miluj svého bližního jako sebe sama“. Je dobré si všimnout, že je uvedena i motivace pro takové jednání: „sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“.
Ex 22,20-26
Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“
ŽALM 18
Odpověď: Miluji tě, Hospodine, má sílo!
Miluji tě, Hospodine, má sílo, – Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, – můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! – Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, – a od svých nepřátel budu vysvobozen. Ať žije Hospodin, požehnána buď moje skála, – sláva buď Bohu, mému spasiteli! – Veliká vítězství jsi popřál svému králi, – dáváš přízeň svému pomazanému.
2. ČTENÍ
Už od prvních řádků tohoto listu získáváme dojem, že soluňská obec je velmi horlivá – natolik, že je pro ostatní společenství vzorem. Jak dospěla k takové horlivosti? 1) přijali Boží slovo a změnili svůj život „podle Kristova vzoru“; 2) odvrátili se od zla, dali se do služby Bohu; 3) to vše v živé naději na Kristův příchod.
1 Sol 1,5c-10
(Bratři a sestry!) Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.
EVANGELIUM
Máme tu dva příkazy, u kterých nesmíme přehlédnout několik důležitých rysů: 1) pořadí – nejprve je láska k Bohu, pak láska k bližnímu; 2) druhé přikázání je podobné prvnímu – v obou případech se jedná o lásku k někomu; 3) míra této lásky se však liší – Boha je třeba milovat „všemi silami“, bližního jako sebe.
Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.’ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
K ZAMYŠLENÍ
O těch, kteří jsou bez finančních prostředků, o opuštěných dětech či osamělých starých lidech, o bezdomovcích a rozličných sociálních případech slyšíme a čteme denně. Zprávy o jejich tíživé situaci v dobrém případě probouzejí náš soucit, někdy i ochotu pomoci jim. Dnes však v textu evangelia slyšíme, že všichni tito lidé, zvláště ti z okraje společnosti, patří mezi Bohem privilegované. Bůh přece není netečným vládcem, který se nezajímá o bolesti a trápení svých dětí. V Kristu na sebe přijal úděl posledního z lidí. Církev, která má Boží jméno, se nemůže chovat jinak, s láskou bude hledat Krista za tváří nejmenšího. Úkol křesťana, jeho celkové zaměření, je tedy jasný. Nikoliv jen občasný soucit, ale trvalé zaměření srdce na člověka. Stávat se bližním bližnímu v nouzi.
