7. 11. 2011 - 13. 11. 2011
motto týdne:
„Bděte, protože neznáte den ani hodinu.“
PONDĚLÍ 7. 11. sv. Wilibrorda
Mdr 1,1-7 Lk 17,1-6
Komentář: Mdr 1,1-7
Milovat spravedlnost, hledat Pána upřímným srdcem. To je pozvání pro dnešní den, pro všechno mé konání i myšlení.
ÚTERÝ 8. 11. sv. Gottfrieda
Mdr 2,23 – 3,9 Lk 17,7-10
Komentář: Mdr 2,23 – 3,9
Doufat v Boha, být věrný. Jak tyto výzvy naplním uprostřed starostí dnešního dne?
STŘEDA 9. 11. svátek Posvěcení lateránské baziliky
Ez 47,1-2.8-9.12 nebo 1 Kor 3,9c-11.16-17 Jan 2,13-22
Komentář: Jan 2,13-22
Kostel jako místo, kde je Bůh uctíván. Jak se já osobně podílím na tom, aby náš kostel byl krásný, upravený, uklizený, aby i tato kamenná stavba ukazovala na našeho Stvořitele?
ČTVRTEK 10. 11. památka sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve
Mdr 7,22 – 8,1 Lk 17,20-25
Komentář: Mdr 7,22 – 8,1
Moudrost jako starozákonní předobraz Ducha svatého. Čti tento úryvek znovu, vztahuj si jednotlivé věty na Ducha Božího a zvi jej znovu do svého života.
PÁTEK 11. 11. památka sv. Martina Tourského, biskupa
Mdr 13,1-9 Lk 17,26-37
Komentář: Mdr 13,1-9
Mnoho lidí dnes hledá Boha („duchovno“) způsoby, které vnímáme jako modlářské, jako falešné cesty. Pros za někoho konkrétního v tvém okolí, aby našel svého Pána a Spasitele. A pros i za sebe, abys byl světlem – svědkem – ukazujícím na Krista.
SOBOTA 12. 11. památka sv. Josafata, biskupa a mučedníka
Mdr 18,14-16; 19,6-9 Lk 18,1-8
Komentář: Mdr 18,14-16; 19,6-9
Básnická reflexe poslední egyptské rány a přechodu Rákosového moře je pozváním k ohlédnutí se zpět, k opětovnému připomenutí si Božích činů v tvém životě; je pozváním ke chvále a k děkování.
33. neděle v mezidobí – cyklus A 13.11.2011
Liturgie eucharistické slavnosti je pojata jako dialog, jako komunikace mezi člověkem a Bohem i mezi námi lidmi. Kněz od okamžiku svého příchodu k oltáři vykonává svou úlohu prostředníka tohoto dialogu mezi věřícími a Bohem. Proto jeho prvními úkony jsou pozdrav oltáře a pozdrav shromážděného společenství, aby byla naše pozornost obrácena ke Kristu a abychom vytvořili společenství s ním. Oltář kněz zdraví úklonou nebo pokleknutím (to v případě, kdy je v blízkosti oltáře svatostánek) a políbením. Oltář reprezentuje Krista ne jako živé znamení, ale jako symbol. Jádro tohoto symbolu spočívá v tom, že oltář je místem, kde se stýká čas a věčnost – na něm konáme oběť, kterou se dotýkáme věčnosti; oltář je tedy místem komunikace. A stejně i Kristus je naším prostředníkem. Svou lidskou přirozeností, spojenou s druhou božskou osobou, spíná dohromady časné a věčné (srov. Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, str. 64n). Každou eucharistií, i touto dnešní, smíme tedy Bohu nabídnout náš čas, to nejcennější, co máme, přítomnost a on se k nám přibližuje s nezměrným darem své věčnosti.
1. ČTENÍ
Tyto verše jsou úryvky ze závěrečného chvalozpěvu knihy Přísloví. Tyto verše mají vyvolat asociace na Př 9, kde se personifikuje moudrost jako žena. Př 31 je i dnes výzvou k zamyšlení nad ochotou přispívat ke společnému dobru a to i přes velký posun v sociálních rolích v naší společnosti.
Př 31,10-13.19-20.30-31
Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.
ŽALM 128
Odpověď: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, – kdo kráčí po jeho cestách. – Budeš jísti z výtěžku svých rukou, – bude ti blaze a dobře. Tvá manželka bude jako plodná réva – uvnitř tvého domu. – Tvoji synové jako výhonky oliv – kolem tvého stolu. Hle, tak bývá požehnán muž, – který se bojí Hospodina. – Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, – abys viděl štěstí Jeruzaléma – po všechny dny svého života.
2. ČTENÍ
Pán přijde náhle a nečekaně jako zloděj, ve chvíli, kdy to lidé nebudou čekat. Z toho jasně plyne, že nejpřiměřenější postoj je bdění „ve střízlivosti“. Je dobré si všimnout, že Pavel přesměrovává pozornost Soluňských z přehorlivého očekávání Kristova příchodu na život podle evangelia – už tady a teď.
1 Sol 5,1-6
Co se týká času a chvíle příchodu Páně, není třeba, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou lidé říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout. Ale vy nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi právo! Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.
EVANGELIUM
V linii předchozího podobenství i zde se zdůrazňuje, že čekání na Pána nemá být pasivní, ale aktivní. V dnešním podobenství se nemá přehlédnout, že Pán nejprve každého služebníka vybavil a uschopnil. A od každého služebníka očekával… službu, věrnost ve svěřeném úkolu. Ne věrnost „zkostnatělou“, ale kreativní, hledající stále nové možnosti, jak využít svěřené hřivny.
Mt 25,14-30
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‘Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ‘Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‘Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ‘Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‘Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.’ Pán mu odpověděl: ‘Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.’“
K ZAMYŠLENÍ
Touha znát co nejpřesněji datum konečného Pánova příchodu, a tím i konce světa nebo chvíli naší smrti je člověku vlastní. Každý, třebaže chceme být nesmrtelnými a domníváme se, že nás se to netýká, si takové otázky přece jen klade. Zůstanou však nezodpovězeny nikoli proto, že by si s námi Bůh chtěl zahrávat a napínat nás, ale proto, že bychom tuto znalost lidsky neunesli. Svatý apoštol Pavel ve svém prvním listě Soluňanům připomíná tradiční křesťanské učení, přímo navazující na Kristova slova, že ten den přijde zcela nečekaně. To je jistota. Okamžik Kristova příchodu nebo naší smrti nezná nikdo, ani dobří, ani zlí, překvapí však právě zlé! Pro apoštola Pavla jsou Soluňané „syny světla a syny dne“, ale zároveň je vybízí k tomu, aby zůstali bdělými a střízlivými. Namísto zkoumání času a snahy proniknout do Božího tajemství by tedy člověk měl chránit sám sebe a učit se věrnosti, být připravený na tuto jistotu.
