Po zřízení samostatné duchovní správy v Horním Němčí byl prvním knězem, který zde působil.
Narodil se 7. 2. 1707 v Žeravicích u Bzence. Jeho otec brzy zemřel a matka se v roce 1709 znovu provdala. V jednotlivých zápisech se lze setkat také s tím, že se někdy psal jako Dupal, Dupal a nebo Taupal. Měl 6 sourozenců, bratr jeho matky byl vracovský farář František Zbořil, který jej později vydatně podporoval na studiích. Studoval v jezuitské koleji v Uherském Hradišti a 2. 4. 1734 byl vysvěcen. Zdá se, že jeho prvním působištěm byl hrad Buchlov, a protože se jeho jméno nevyskytuje ve farních matrikách Buchlovic, působil zde pravděpodobně jako osobní kaplan. Zde se věnuje také lovu v buchlovských lesích, naučil se vybranému chování a oblékání, což lze pak zaznamenat i v pozdější době. Ze soupisu pozůstalosti je zřejmé že fara v Horním Němčí byla vybavena na tehdejší dobu nákladně, zajímavé jsou také účty za kávu, čaj a tabák, což v té době na vesnici nebylo již vůbec obvyklé.
Po jisté době mu však působení v této roli přestalo vyhovovat a rozhodl se pro působení v duchovní správě. Proto odchází k Liechtensteinům na panství Bučovické do Brankovic, působil i v Malinkách a Střílkách. Od 1. 7. 1747 byl ustanoven jako kooperátor horněmčansko-nivnický.
Na nově zřízené lokálii horněmčanskou byl ustanoven 20. 9. 1751 a 10.10.1751 byl na toto místo uveden uherskobrodským děkanem.
Do Horního Němčí byl uveden nejen proto, že sem 4 roky z Nivnice docházel a místní poměry dobře znal, ale také pro své vzdělání, celkovou kvalifikaci, zkušenost a zbožnost, neboť byla snaha nové lokálie obsazovat co nejkvalitnějšími kněžími.
O jeho osobnosti mnohé vypovídá i jeho pečeť (kterou opatřoval důležité listiny, neboť v té době se ještě nepoužívala razítka) – v srdci umístěném mezi proti sobě obrácenými písmeny S je kniha, a nad ní holubička. Nad srdcem jsou řecká písmena A a Ω, mezi nimiž je symbol D. Pečeť vyjadřuje že Nejsvětější Trojice (D) je pro kněze A i Ω (počátek i konec) jednání, moudrost (S - sapientia) je obsažena v Písmu svatém, z něhož mluví Duch svatý, přičemž svým srdcem má být kněz zakotven v Bohu. Je dokladem jeho barokního smýšlení, o níž svědčí i jeho úcta ke svatým a také latinsky psaná závěť.
Že byl knězem velmi vzdělaným dosvědčuje také jeho knihovna, která podle soupisu pozůstalosti obsahovala na 100 knih (na tehdejší dobu velmi vysoký počet), vesměs teologických a pastoračních.
Byl knězem oblíbeným, obyvatelé obce se na něj často obraceli se žádostí o půjčku, finančně vypomohl také obci při zřízení lokálie a stavbě fary.
Před jeho příchodem byly v Horním Němčí mše svaté pouze 2x měsíčně. Na další farníci měli chodit do Nivnice, Korytné nebo do Strání. Často se tomu však vyhýbali. Po jeho příchodu do Horního Němčí se začínají konat mše svaté v zimě v 10 a v létě v 9 hodin. Příchod lokalisty do Horního Němčí znamenal také zlepšení dostupnosti svátostí – křtů, zpovědí a pomazání nemocných, a to zejména v zimě. Změna je patrná i v náboženské výchově, která se do té doby omezovala pouze na kázání při mši svaté. Proto katechezi věnuje zvláště velkou pozornost, zejména ve škole, ale také v jednotlivých domech.
Být knězem v té době bylo velmi náročné, protože kněz žil na podle dnešního pohledu osaměle, což bylo po něm přímo vyžadováno. Například Toupalovi se přímo ukládá, aby při katechezi v domech nepřijal nic k jídlu a pití, neúčastnil se svateb a jiných radovánek, nenavštěvoval hospodu a jakékoliv schůzky sedláků….
Za dobu svého působení v Horním Němčí oddal 116 párů snoubenců, pokřtil 537 dětí a pohřbil 405 zemřelých.
Zdrojem příjmů byl plat od nivnického faráře a od obcí. Měl také hospodářství, která sám považoval za základ svých příjmů.
Započal přestavbu kostela, který v době jeho příchodu do Horního Němčí byl ve špatném stavu. Stěny byly plné trhlin a dle zprávy komisařů hrozilo jeho zhroucení. Avšak o opravě nerozhodoval Toupal, ale nivnický farář, kterému byl ve všem podřízen. Materiál se sice navážel, kníže poskytl potřebnou robotu koňskou i pěší, ale vzhledem k častým výměnám farářů v Nivnici se oprava kostela v Horním Němčí odkládala a zahájena byla až za faráře Egideho (1755-1764) těsně pře Toulalovou smrtí. S opravou a prodloužením kostela se začalo na jaře 1762, a v době Toupalovy smrti byl kostel rozestavěn, takže se nemohla konat obvyklá pohřební ofěra.
O jeho hlubokém vztahu k farnosti a kostelu svědčí i to, že po smrti 18. 9. 1762 byl dne 24. 9. 1762 pohřben v kryptě před hlavním oltářem kostela
