14. 2. 2011 - 20. 2. 2011
motto týdne:
„Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne.“
PONDĚLÍ 14. 2.
Gn 4,1-15.25
Mk 8,11-13
Komentář: Gn 4,1-15.25
Otázka „Kde je tvůj bratr?“ může být i otázkou na moji citlivost, na moji vnímavost k potřebám mých bližních. Vím, kde se nachází můj bratr, moje sestra? Vím, co prožívají, co potřebují?
ÚTERÝ 15. 2.
Gn 6,5-8; 7,1-5.10
Mk 8,14-21
Komentář: Gn 6,5-8; 7,1-5.10
Noe byl poslušný vůči Bohu, a tak byl zachráněn on i jeho rodina. Co pro mne znamená poslušnost vůči mému Pánu, jak ji konkrétně projevuji? Kde bych měl(a) být poslušnější?
STŘEDA 16. 2.
Gn 8,6-13.20-22
Mk 8,22-26
Komentář: Gn 8,6-13.20-22
Noe nezapomíná po své záchraně na díkůvzdání. I v mém životě mají mít své pravidelné místo chvála a díky. A mohu tak učinit právě teď.
ČTVRTEK 17. 2.
Gn 9,1-13
Mk 8,27-33
Komentář: Gn 9,1-13
Bůh znovu dává lidem zemi, svěřuje ji do jejich péče. Jak se tato zodpovědnost za zemi, kterou nám Bůh daroval, projevuje v mém životě, v mém jednání?
PÁTEK 18. 2.
Gn 11,1-9
Mk 8,34 – 9,1
Komentář: Gn 11,1-9
Jednota lidí bez Boha, bez vztahování se k němu, vedená snahou „budete jako Bůh“ (Gn 3,5) nevede k dobrým koncům... Kde nepouštím Boha do svého života, kde jej nepotřebuji?
SOBOTA 19. 2.
Žid 11,1-7
Mk 9,2-13
Komentář: Žid 11,1-7
Události z počátku Starého zákona, které jsme četli v tomto týdnu, jsou zde převedeny na jeden společný jmenovatel – víru. Ta je důvodem spravedlivého jednání konkrétních postav, v tom je máme následovat.
7. neděle v mezidobí - cyklus A 20.02.2011
Boží Slovo nás učí s nadějí toužit po tom, co očekáváme, abychom uprostřed proměn našeho života pevně přilnuli k tomu, v čem je pravá radost a jediná pevná opora. I dnes Bůh chce a může promluvit do konkrétní životní situace každého z nás, chce nám ukázat, v čem je a v čem není pravá radost a jak se můžeme v praxi o Boha opírat.
1. ČTENÍ
Autor zdůrazňuje, že Bůh je svatý, a proto také jeho lid je povolán ke svatosti. Výraz „svatý“ v hebrejštině znamená „pro Boha oddělený“. To, co je svaté, je v protikladu k tomu, co je Bohu vzdálené. Propast mezi tím může být překlenuta pouze samotným Bohem, který má moc uvést své stvoření do stavu svatosti. Avšak lidé se musí podílet na Hospodinově procesu posvěcování svou spoluprací, postupným „vstupováním“ do prostoru Boží svatosti. Svatost ovšem přichází k lidem ve společenském kontextu. Lidé se stávají svatými, když, vedeni Bohem, slouží potřebám svých bratrů a sester.
Lv 19,1-2.17-18
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!
K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!“
ŽALM 103
Odpověď: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním.
Hospodin je milosrdný a milostivý, – shovívavý a nadmíru dobrotivý. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí.
Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti. – Jako se smilovává otec nad syny, – tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
2. ČTENÍ
V Izraeli byl nejdříve tzv. „stan setkávání“ a později chrám chápán jako místo zvláštní přítomnosti Boží uprostřed lidu. Ale i pohané měli velkou úctu ke chrámům a byli přesvědčeni, že zničení nějakého chrámu by mohlo vyvolat odplatu božstva. Církev ovšem není odkázána na kamenný chrám. Nikdo mezi křesťany sice není sám výlučným „majitelem Ducha“, ale všichni jsou nositeli Ducha a ve spojení s druhými – jako obec – jsou jeho „chrámem“.
1 Kor 3,16-23
(Bratři a sestry!) Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!
Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát „pošetilým“. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: ‘Bůh chytá moudré v jejich chytráctví’, a dále: ‘Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.’ Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.
EVANGELIUM
„Bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému...“ Má tedy být křesťan zcela pasivní vůči zlu, násilí a bezpráví? Takto to jistě nebude, jsou přeci hodnoty, za které neseme zodpovědnost. Ježíš sám se také nechoval pasivně vůči zlu, ale bojoval proti němu ve všech jeho podobách. Ne ovšem tak, že užíval jeho zbraně a způsoby. Slovem i činem ukazuje cestu dál. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Nepřítele můžeme milovat jen tehdy, když jsme si jisti tím, že nás osobně má Bůh rád a že všichni nepřátelé jsou v Božích rukou.
Mt 5,38-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Oko za oko a zub za zub.’ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Miluj svého bližního’ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
K ZAMYŠLENÍ
„Ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše. Vy však patříte Kristu.“ (Ze 2. čtení). Bez Krista totiž nemá nic plnou hodnotu, ani kdyby to byly pro nás ty nejposvátnější věci, či dokonce někdo, kdo zvěstuje víru... Existuje nebezpečí, že zaměníme vztah k Bohu s vykonáváním všemožných „zbožných úkonů“. Ale pravá zbožnost nespočívá (jen) v lidských úkonech, ale v osobním spojení – setkání s dobrým Bohem.
