14. 3. 2011 - 20. 3. 2011
motto týdne:
„Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.“
PONDĚLÍ 14. 3.
Lv 19,1-2.11-18
Mt 25,31-46
Komentář: Lv 19,1-2.11-18
Boží svatost a Boží blízkost mají pro mne být zdrojem a motivem milosrdné lásky vůči mým bližním. – Mé přibližování se k Bohu má jít ruku v ruce s rostoucím milosrdenstvím k lidem kolem mne!
ÚTERÝ 15. 3.
Iz 55,10-11
Mt 6,7-15
Komentář: Iz 55,10-11
V úsilí o proměnu svého života mohu jistojistě počítat s Boží pomocí, s jeho zaslíbeními, s jeho milosrdenstvím a požehnáním…
STŘEDA 16. 3.
Jon 3,1-10
Lk 11,29-32
Komentář: Jon 3,1-10
Obyvatelé Ninive jsou mi postaveni jako vzor pro rozhodnutí ke změně smýšlení, k pokání. Už jsem se rozhodl(a)? A už své rozhodnutí uskutečňuji?
ČTVRTEK 17. 3.
Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh
Mt 7,7-12
Komentář: Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh
Ve svém boji s hříchem, v úsilí o proměnu svého života, vyznej v modlitbě spolu s královnou Ester: „Nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane ... nemám nikoho, jen tebe, Pane, můj Bože“; nikoho jiného, v kom mohu hledat svoji záchranu...
PÁTEK 18. 3.
Ez 18,21-28
Mt 5,20-26
Komentář: Ez 18,21-28
Bůh stojí o to, abych „změnil své chování a byl živ“, abych jednala „podle práva a spravedlnosti“. Bůh stojí na mé straně, záleží to jen na mně!
SOBOTA 19. 3. slavnost sv. Josefa
2 Sam 7,4-5a.12-14a.16; Řím 4,13.16-18.22
Mt 1,16.18-21.24a nebo Lk 2,41-51a
Komentář: Řím 4,13.16-18.22
Svatý Josef s abrahamovskými rysy (víra, vytrvalost, důvěra) je nám kladen za vzor na naší cestě obracení, na které nemůžeme vytrvat svou vlastní silou, ale vírou, vytrvalostí a důvěrou.
2. neděle postní – cyklus A 20.3.2011
Modlitba a půst jsou účinnými prostředky boje se Zlem (srov. Mk 9,29). Oživení jejich praxe spolu s projevy konkrétní lásky k našim bližním se nám staví před oči zvláště v tomto období. Mysleme teď na vstupní modlitbu při slavení eucharistie, která shrnuje naše modlitby a v níž je vyjádřena povaha slavené bohoslužby. Jménem celého společenství ji (v množném čísle) přednáší kněz. Po jeho výzvě k modlitbě všichni na chvilku setrváváme v mlčení, abychom si uvědomili, že stojíme před tváří Boží, a v duchu si připravujeme své prosby. Staré římské modlitby (orace) bývaly vždycky orientovány k Otci skrze prostředníka Krista v Duchu svatém. Celá obec tuto modlitbu uzavírá hebrejským „amen“, které ve většině liturgií zůstává nepřeložené. Jeho význam je: „Ano, ať se tak stane!“ „Amen“ nás všech v tuto chvíli znamená, že modlitbu kněze bereme za svou a současně ji stvrzujeme (srov. A. Adam, Liturgika, Praha: Vyšehrad, 2001, s. 191).
1. ČTENÍ
Po stavbě babylonské věže a následném rozdělení lidí se lidské dějiny jakoby propadávají do zmatku a zmaru. A právě v takové situaci se rodí nový úsek dějin, který začíná povoláním Abráma. Toto povolání je vsazeno do velkého zaslíbení požehnání, které je protikladem nepožehnaného stavu lidstva. Abrám slyší příkaz „Vyjdi!“. Nemá přitom žádnou jinou jistotu než Boží slovo.
Gn 12,1-4a
Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
ŽALM 33
Odpověď: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.
Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe.
2. ČTENÍ
K vytrvalosti při snášení obtíží spojených se šířením evangelia je vybízen Timotej, blízký Pavlův spolupracovník, který byl později ustanoven v Efesu biskupem. Může mít přitom před očima příklad svého duchovního „otce“, Pavla, který kvůli evangeliu snesl mnoho příkoří a nakonec se ocitl v poutech.
2 Tim 1,8b-10
Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.
EVANGELIUM
Předzvěstí a předchutí slávy vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky k následování Krista i v jeho utrpení. Ukřižování je nemá přivést ke zpochybňování jeho slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On bude Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.
Mt 17,1-9
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
K ZAMYŠLENÍ
Kristovo povolání k nesení kříže a ke slávě je hlavní myšlenkou jeho proměnění na hoře. On, jakožto milovaný Syn Boží a věrný Služebník Jahvův, je pravým „stanem“ přítomnosti Boha uprostřed jeho lidu a místem setkání s ním. V Kristu se totiž setkávají život a smrt, aby jako vítěz vyšel život. Abrámovo povolání pochází od Boha a představuje se jako riskování víry a rozhodování se místo lidské jistoty pro „Boží nejistotu“. Byť se však budoucnost zdá nejistá, Boží ruka je s tímto mužem víry. Skrze Abrámovu trpělivou věrnost se naplňuje Boží příslib. Křesťanovo povolání, jak to připomíná Pavel Timotejovi, je povoláním milosti ke svatosti, k životu a k nesmrtelnosti, tedy ke společenství člověka s Bohem. Vychází však z hříšné přirozenosti a smrtelného bytí. To, co se dnes zdá být nejisté a v očích lidí slabé, může zítra, zásahem Božím, být pevné a neochvějné (srov. 1 Kor 1,25). Mohlo by to však platit i naopak.
