6. 5. 2013 - 12. 5. 2013
motto týdne:
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“
PONDĚLÍ pondělí 6. 5. Památka sv. Jana Sarkandra, kněze a mučedníka
Sk 16,11-15
Jan 15,26 – 16,4a
Komentář: Jan 15,26 – 16,4a
„Vydávejte svědectví.“ – opět je zde tato „nepohodlná“ výzva, kterou bychom často rádi hodili na někoho jiného, neslyšeli ji, dělali radši spoustu jiných věcí… Ježíšova výzva tu však zůstává a čeká na uskutečnění v mém životě – i dnes.
ÚTERÝ úterý 7. 5. blah. Gisely, královny
Sk 16,22-34
Jan 16,5-11
Komentář: Jan 16,5-11
Ježíš přislíbil Přímluvce (a dal jej) i tobě. Jsi zván, abys prohloubil svoji zkušenost s Duchem, aby ses mu i dnes otvíral, nechal se jím obdarovat a vést.
STŘEDA středa 8. 5. Panny Marie, Prostřednice všech milostí
Sk 17,15.22 – 18,1
Jan 16,12-15
Komentář: Jan 16,12-15
Pros o Ducha pravdy, aby i dnes rostla tvoje víra, aby rostlo tvé poznání Pána, aby se prohlubovala tvoje služba, ke které si tě Pán povolal.
ČTVRTEK čtvrtek 9. 5. - Slavnost Nanebevstoupení Páně
Ef 1,17-23 nebo Žid 9,24-28; 10,19-23
Lk 24,46-53
Komentář: Ef 1,17-23
Modli se dnes za farnost, do které patříš, za své bratry a sestry, aby jim Otec slávy udělil „dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat“. Modli se, aby osvítil jejich srdce, aby „pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá jeho dědictví“.
PÁTEK pátek 10. 5. sv. Joba
Sk 18,9-18
Jan 16,20-23a
Komentář: Jan 16,20-23a
Jak moc se raduji z Kristova vzkříšení? Jak moc se v mém životě projevuje radost ze záchrany, z vykoupení, radost z patření Hospodinu?
SOBOTA sobota 11. 5. sv. Ignáce z Laconi, řeholníka a mystika
Sk 18,23-28
Jan 16,23b-28
Komentář: Jan 16,23b-28
Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.“ – Jistota, na které mohu stavět, a zároveň závazek k vytrvalosti: v lásce a ve víře.
7. neděle velikonoční – cyklus C 12.5.2013
Každoročně se církev devět dní před slavností Seslání Ducha svatého modlí za dary a charismata svatodušní novénu. Uprostřed těchto devíti dní přichází dnešní neděle. K čemu nás dar Ducha svatého povede? První čtení naznačuje obrovskou statečnost jáhna Štěpána. Jeho chrabrost je nejen v odvaze postavit se odpůrcům, ale především v odvaze odpustit. Druhé čtení nás vyzve, abychom evangelium nechápali jen jako milou informaci bez jakékoli potřeby sami zapojit své síly. A evangelium otevře velekněžskou modlitbu Ježíše, modlitbu za vrcholný plod Ducha svatého: jednotu.
1. ČTENÍ
Křesťanská komunita se v Jeruzalémě rozrůstá. S tím ale přichází více a více konfliktů s oficiálními představiteli Izraele. Jáhen Štěpán se obhajuje koncipovanou dlouhou řečí před veleradou. Jeho obsažná řeč vrcholí osočením velerady z neochoty naslouchat Duchu svatému. Ta ho za to vyvede ven ke kamenování.
Sk 7,55-60
Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.
ŽALM 97
Boží vznešenost, krása, ale i skutečná moc Pána fascinuje žalmistu. A když sleduje dějiny a Boží jednání v nich, je nadšený. Zahleďme se na Boží dílo. Nefascinuje i nás?
Odpověď: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí. Nebo: Aleluja
Hospodin kraluje, ať zajásá země, – ať se radují četné ostrovy! – Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. Nebesa hlásají jeho spravedlnost – a všechny národy vidí jeho slávu, – všichni bohové se mu koří. Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, – svrchovaně vynikáš nade všemi bohy.
2. ČTENÍ
Čtenáři mohli v knize Zjevení sledovat akční vyprávění o Božím vítězství a konečném zápasu spravedlivých, kteří dosáhli cíle. Nyní je třeba tuto knihu velkého povzbuzení uzavřít nějakým impulsem čtenářům.
Zj 22,12-14.16-17.20
Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a branami vstoupí do města. Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek z Davidova kořene a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda.“ Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ Kdo to slyší, ať také zvolá: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to dosvědčuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.
EVANGELIUM
Poslední večeře v Janově evangeliu graduje k modlitbě za učedníky. Je to vrcholný okamžik Ježíšova působení. Stojíme před branou getsemanské zahrady, Ježíšova utrpení, zrady učedníků, jeho smrti a vzkříšení. V této modlitbě vyslovuje Ježíš zásadní skutečnosti a důrazy, které se mají na nás – jeho učednících – naplnit.
Jan 17,20-26
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“
K ZAMYŠLENÍ
Celé dějiny křesťanství stále oscilují mezi určitými extrémy. Na jedné straně otázkou, zda máme všechno dělat vlastním rozumem podle hesla: „Co si neuděláme sami, nebudeme mít.“ A na druhou stranu až nezodpovědným spoléháním se na Boha, že se postará. Je vlastně třeba obojího: vzdělání, selský rozum a ochota přiložit ruku k dílu, ale na druhé straně také skutečná odvaha dovolit Bohu, aby svojí mocí jednal. Je až neuvěřitelné, jak se každá generace učí tuto vyváženost vtělit do svého obyčejného života. Avšak teprve tehdy se budou dít věci správně a naplno. Začít se dá právě dnes!
