7. 3. 2011 - 13. 3. 2011
motto týdne:
„Ne každý, kdo mi říká: ´Pane, Pane!´,
vejde do nebeského království.“
PONDĚLÍ 7. 3.
Tob 1,3; 2,1a-8 Mk 12,1-12
Komentář: Tob 1,3; 2,1a-8
Tobiáš je ochoten odložit slavnostní hostinu, aby mohl poskytnout svému bratru (poslední) skutek lásky. Co jsem ochoten odložit já, když můj bližní něco potřebuje? Co jsem ochotna udělat, když slyším o jeho starostech?
ÚTERÝ 8. 3.
Tob 2,9-14 Mk 12,13-17
Komentář: Tob 2,9-14
Nejsem podezíravý(á) vůči druhým lidem? Dávám jim svoji důvěru, dopřávám jim „prostor“, aby mohli být dobrými? Neočekávám od nich dopředu podraz?
STŘEDA 9. 3. Popeleční středa
Jl 2,12-18; 2 Kor 5,20 – 6,2 Mt 6,1-6.16-18
Komentář: Jl 2,12-18
„Obraťte se ke mně celým svým srdcem.“ Asi dobře vím, která část nebo části mého srdce vzhledem k této Joelově výzvě pokulhávají. Je tu však další postní doba, čas proměny a obrácení, kdy to mohu s Boží pomocí změnit!
ČTVRTEK 10. 3.
Dt 30,15-20 Lk 9,22-25
Komentář: Dt 30,15-20
Naše rozhodnutí pro Boha a pro život je jasné. Odpovídá však tomu můj život? Poslouchám jeho hlas, lnu k němu? Miluji ho, chodím po jeho cestách?
PÁTEK 11. 3.
Iz 58,1-9a Mt 9,14-15
Komentář: Iz 58,1-9a
Obrácení vyžaduje reálné, skutečné vidění sebe sama, své hříšnosti. A také skutečné kroky pokání, ne jen nějaké zvykové úkony bez skutečné proměny srdce, bez proměny smýšlení.
SOBOTA 12. 3.
Iz 58,9b-14 Lk 5,27-32
Komentář: Iz 58,9b-14
Pro Hospodina vždy existuje cesta, žádný lidský hřích mu není na překážku, není nic, co by neodpustil, od čeho by neosvobodil. Musím ale chtít změnit své jednání…
1. neděle postní – cyklus A 13.3.2011
Popeleční středou jsme vstoupili do období přípravy na Velikonoce. Popelem, pokud jsme se nemohli tohoto obřadu zúčastnit ve středu, můžeme být označeni i při dnešní bohoslužbě, místo obvyklého úkonu kajícnosti. Víme velmi dobře, že tímto vnějším gestem dáváme najevo své kající smýšlení a upřímnou ochotu začít svou přípravu na Velikonoce s vnitřní opravdovostí. V oslovení kněze v úvodu dnešní liturgie slyšíme: „Na znamení, že se chceme skutečně obrátit, dáváme se označovat posvěceným popelem.“ Tento obřad byl původně určen jen pro veřejné hříšníky. I dnes v něm jde o pravdivé konstatování naší hříšnosti a zároveň o vyjádření touhy po obrácení. Vnější gesto, třeba působivé, neznamená nic bez vnitřního postoje. Konec konců i všechna ostatní gesta v liturgii nebo v našich běžných projevech mohou zůstat buď zcela prázdná a bez života, nebo vyjadřovat a podtrhovat naši vnitřní dispozici. Boží pomoc našemu upřímnému úsilí rozhodně nebude chybět.
1. ČTENÍ
V našem úryvku se nejprve uvádí, že Bůh dal člověku dar života. To však nebyl jediný důkaz Boží štědrosti vůči němu: usadil jej v zahradě Edenu, kde rostly stromy líbezné na pohled s chutnými plody. Bůh je tedy ten, který dává člověku dobré dary. Had předkládá jiný obraz Boha: Bůh je ten, který zakazuje, ba dokonce člověka omezuje, aby ho o něco ochudil (3,1.5). Nepřítel pomocí lži a zpochybňování Božího varování slibuje ženě plnější život: neposlušnost však přinese trpké zjištění.
Gn 2,7-9; 3,1-7
Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.
ŽALM 51 Odpověď: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, – můj hřích je stále přede mnou. – Jen proti tobě jsem se prohřešil, – spáchal jsem, co je před tebou zlé. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
2. ČTENÍ
Pátá kapitola listu Římanům srovnává prvního člověka – Adama – s jeho protějškem – Kristem Ježíšem. Kristus je pro svou poslušnost novým Adamem a dokonalým Božím obrazem. Adam neuposlechl Boha – Kristus byl poslušný. Skrze Adama přišel na svět hřích a odsouzení – skrze Krista milost a dar ospravedlnění. Kvůli provinění Adama začala vládnout smrt – kvůli poslušnosti Krista je tu dar nového života.
Řím 5,12-19
(Bratři a sestry!) Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jako to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.
EVANGELIUM
Ježíš jako „nový Adam“ odolává lákavým pokušením Zlého a navíc se prokazuje jako „nový Izrael“: při čtyřicetidenním pobytu na poušti překonává zkoušky, které zakusili také Izraelité po vyvedení z Egypta. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité „reptat“ z nedostatku víry (Ex 16). – Ježíš si střeží svou věrnost Bohu a odmítne nabídku „přízemního“ mesiášství. Při druhém pokušení překonává také pokušení mesiáše-divotvůrce a do třetice odolává pokušení slávy.
Mt 4,1-11
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.’“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.’“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.
