Thomas Merton – Sedmistupňová hora

Často se, pokud se začteme do životopisu některého světce, po jeho přečtení dostaví pocit jisté vzdálenosti. Ať už je dán vzdáleností časovou, kulturní, nebo faktem pocitu nedostižitelnosti tohoto vzoru. V mnohém nás však mohou oslovit i lidé a jejich práce, kteří nám nejsou tak vzdáleni v čase, a ačkoliv (nebo právě proto) nejsou ani světci. Jednou takovou jistě zajímavou postavou je Thomas Merton, mezi jehož nejznámější knihy patří Sedmistupňová hora. Životopisná kniha, zachycující cestu autora od dětství k dospělosti, od ateismu a účast na levicových aktivitách až po konverzi, zásadní změnu vnímání víry a vstup do komunity trapistů – nejpřísnější formy cisterciáckého řádu.

Kniha, která dokáže svou otevřeností šokovat, ale také oslovit. Kniha o vhodnosti jejího vydání se vedly a vedou diskuse. Někteří její napsání vítají, jiní je považují za nevhodné. Skutečností však je, že kniha je mnoha lidem ukazatelem na cestě duchovního vývoje, o to více že Merton není nějaká postava vznášející se v nedosažitelných oblacích, ale po přečtení knihy téměř pro každého jeho blízkým přítelem a duchovním rádcem. Kdo přečte tuhle knihu, zcela nepochybně bude cítit potřebu seznámit se s jeho dalšími díly, a i v tom je její obrovský význam.

Merton se narodil 31. srpna 1915 ve Východních Pyrenejích. Jeho otec byl malíř pocházející z Nového Zélandu, matka byla Američanka. V té době žili ve Francii, kde vystudoval lyceum, pak studoval ve Spojených státech. Matku ztratil, když mu bylo 6 let, otce pak v 18 letech. Vychovával jej dědeček, rodina byla velmi dobře finančně situovaná.

Babička jej naučila modlitbu Otče náš, avšak tím nadlouho jeho kontakt s vírou končí. Teprve v době studií v Cambridgi, když cestuje do Janova, Říma a Florencie se poprvé dostává do posvátného prostoru chrámů.

Po návratu do Ameriky studoval na Kolumbijské univerzitě. V té době začíná číst a přemýšlet nad díly křesťanských mystiků. Pak najednou v září 1938 vstupuje do kostela v New Yorku a tam požádal o křest, k němž došlo 16. prosince.

V té době je jeho činnost hodně různorodá. Věnuje se pomoci černošskému obyvatelstvu Harlemu, vyučuje, v jeho názorech lze najít myšlenky, které by se daly označit za hodně levicové. Bohatý je také jeho soukromý život.

Přitahuje ho František z Assisi, ale absolvuje exercicie v kláštere trapistů v Getsemani. Tito členové katolického mnišského řádu, který vznikl v roce 1664 ve francouzském klášteře La Trappe jako přísnější odnož cisterciáků se řídí Benediktovou řeholí. Laičtí bratří i kněží spojují fyzickou práci s modlitbou a zachovávají mlčení. Jejich komunity žijí v důsledném oddělení od světa. Ti jej oslovují natolik, že se rozhodne vstoupit právě k nim.. V roce 1942 skládá první sliby, v roce 1949 je vysvěcen na kněze. Přijímá řádové jméno Ludvík. Od té doby zasvětil celý svůj další život modlitbě, kontemplaci a poslání spisovatele.

Jeho spisovatelské dílo je rozsáhlé - básně, povídky, životopisy svatých, ale především celá řada děl s duchovní tematikou, které však přes svůj obsah, vedoucí nás k zamyšlení nad sebou samotnými a celým našim okolím jsou mimořádně čtivé.

Ve svém životě i díle se Merton snažil uvést do života myšlenku, aby ti kteří se rozhodují podílet na úkolech apoštolátu ve svém životě, si nehráli na mnichy, když bydlí v paneláku. A těmto lidem se snaží pomáhat, neboť má velký dar mluvit srozumitelně o vnitřním životě, rozjímání.

I přes svoji uzavřenost do klášterních zdí, kde každý dává podle svých schopností a přijímá podle svých potřeb, nezůstává Merton izolován od dění ve světě. A nemlčí k němu. Kritizuje totalitu ve všech jejích formách, staví se na stranu míru, účastní se debat o problémech černochů, o vietnamské válce, o jaderném zbrojení. I když i jeho představení k jeho činnosti zaujímali někdy rezervovaný postoj, Merton nedokáže mlčet k problémům. Považuje to za otázku svědomí, i když i on sám v mnoha případech prožívá rozporuplné pocity, zda se má angažovat do záležitostí světa, který se rozhodl svým způsobem opustit.

Angažuje se také v záležitostech svého řeholního řádu. V jistém smyslu je zde považován za jakéhosi vizionáře, neboť prakticky všechny jím navrhované změny byly díky II. vatikánskému koncilu realizovány.

Angažuje se také v mezináboženském dialogu, stejně jako v dialogu mezi kláštery. Při jedné ze svých cest za naplněním tohoto poslání, když jej pozvali aby přednášel na setkání v Bangkoku v Thajsku, umírá 10. prosince 1968 ve třiapadesáti letech, když utrpěl smrtelný úrazu elektrickým proudem z vadného ventilátoru.

Přes veškerou svoji angažovanost však na prvém místě všeho svého úsilí vidí modlitbu. Zejména modlitbu kontemplativní. A k jejímu dosažení doporučoval následující postup: četba – meditace – modlitba - kontemplace.

Zima je obdobím, kdy máme poněkud víc času. Častěji sáhneme po knize, pokud nedáme přednost jiným, oblíbenějším druhům zábavy. Nabídka literatury je mimořádně široká, problémem je spíše co si vybrat, co číst dřív. I když je pochopitelné, že vkus každého z nás je odlišný a kniha, která jednoho upoutá, se může jinému zdát nezajímavou. Přesto bych se chtěl pokusit představit vám knihy, které možná vzbudí i vaši pozornost.

Představovaná trilogie od Davida Torkingtona není zcela nová, původně byla vydána před více než 20 lety, její český překlad pak v roce 1999, ale v knižních nabídkách se dosud objevuje. Je tvořena knihami, které jsou nazvány „Poustevník“ , „Prorok“, a „Mystik“. Jsou to útlé svazky kde počet stran nepřekračuje 130, a jsou psány formou poutavého příběhu. V knize „Poustevník“ Otec Robertson, který prožívá svoji krizi víry, poznává muže, žijícího poustevnickým životem na osamělém ostrově. V rozhovorech s ním pak hledá svoji cestu k modlitbě a k novému chápání víry. Druhý svazek „Prorok“ a třetí svazek „Mystik“ dále rozvíjí vzájemný vztah obou mužů a jejich okolí, stále hlouběji čtenáře ponořují do problematiky chápání duchovního života. Na pozadí odehrávajícího se příběhu autor hloubku myšlenek a rozhovorů promyšleným způsobem zvyšuje po jednotlivých svazcích. A pokud budeme knihy číst nejenom jako román, ale především jako zdroj našeho duchovního obohacení, a nad jednotlivými myšlenkami budeme přemýšlet a snad se je budeme snažit i využít, i přes relativně nevelký rozsah jednotlivých knih nám připraví program na poměrně dlouhou dobu.

Autor, německý  benediktinský mnich, v současné době patří k nejpopulárnějším autorům knih z duchovní tematikou. Jeho velkou předností je, že knihy které předkládá svým čtenářům nejsou psány nijak složitým jazykem se spoustou cizích slov a odkazů na další literaturu, pro jejich pochopení tedy není nezbytné teologické vzdělání. Na straně druhé nejsou nijak primitivním textem,  jsou plné myšlenek, se kterými je nutno pracovat a aktivně je zpracovat, a nelze je tedy pouze pasivně přijímat.

Kniha Exercicie pro všední den vychází z myšlenky zakladatele duchovních cvičení, sv. Ignáce z Loyoly, podle kterého „jako jsou tělesná cvičení procházet se, pochodovat a běhat, tak se nazývá duchovními cvičeními každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se každý člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění aby hledal a našel Boží vůli v uspořádání svého života“.

Dnes i u nás existuje možnost strávit několik dní v ústraní, mimo své běžné prostředí, mimo běžné podmínky svého života, například i na nedalekém Velehradě. Anselm Grün si však uvědomuje, že ne každý má možnost opustit každodenní život v rodině nebo zaměstnání. Těmto lidem nabízí možnost duchovního cvičení v takřka běžném dnu. Ve dnu, kdy stačí zapomenout na televizi a rozhlas, vyhradit si pouze určitý čas a ten pak věnovat nabízeným dvanácti biblickým textům (které si může každý rozvrhnout podle svých sil a možností do dvanácti dnů až dvanácti týdnů), jejich výkladům a rozjímání nad těmito texty. Za stejně důležité autor považuje pravidelný zpětný pohled na uplynulý den.

Kniha však není zábavnou literaturou, kterou je možné přijímat pouze pasivně. Předpokládá  zapojení se čtenáře, či spíše má být pro něj inspirací. Pokud ji budeme brát do ruky s tímto vědomím, jistě z ní každý čtenář bude mít užitek

Jako lotr, který byl popraven spolu s Ježíšem, může čtenáři připadat autor této knihy, která není beletrií, ale deníkem z vězení. Deníkem, jehož autorem je muž, který se narodil v roce 1930 ve Francii, který v roce 1954 při loupežném přepadení zastřelí strážníka, je za to odsouzen k trestu smrti a 1. října 1957 popraven gilotinou. Deníkem, který píše své dceři Veronice, a který zachycuje poslední dva měsíce jeho života. Deníkem člověka, u kterého se přes těžký zločin, který spáchal, uvažuje v posledních letech o svatořečení.

Jacques byl člověk, který byl v dětství pokřtěn a který přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Později však u něj nastává úplný odklon od víry. Když jej ve vězení po vraždě poprvé navštíví kněz, říká mu „nemám víru, nestojí to za námahu“. Nicméně časté návštěvy kněze a knihy, které mu přináší, znamenají, že po několika měsících vězení ztrácí nejprve důvody, kterými zdůvodňoval to proč nevěří, a za několik dalších měsíců již píše „velmi těžce jsem trpěl a během několika okamžiků jsem získal víru, absolutní jistotu“. Deník tedy píše již v době, kdy má tuto jistotu víry. I když ví, jaký osud jej za několik týdnů očekává, nejsou jeho řádky litováním sebe a odsuzováním těch, kteří jej odsoudili k smrti. Ví, že jeho čin byl špatný, lituje ho a nemá pocit nespravedlivého odsouzení. Den za dnem, jak se přibližuje jeho smrt, se strhující pravdivostí popisuje každodenní život ve vězení, zachycuje události a úvahy. Jeho obrácení je opravdové a myšlenky hluboké. Jsou to řádky, které – i když jsou  napsány člověkem, který vraždil – nás mohou na mnoha místech oslovit a vést k zamyšlení.

Karmelitánské nakladatlství
Info a běžná cena: Brož., 235 str., 156 Kč
Vydáno: 1998

Objednat si můžete zde: http://goo.gl/C8TgG