16. 5. 2011 - 22. 5. 2011
motto týdne:
„I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla...“
PONDĚLÍ 16. 5. svátek sv. Jana Nepomuckého
Řím 8,31b-39 Mt 10,17-22
Komentář: Mt 10,17-22
Vytrvalost v trápení a vydávání svědectví – to jsou Ježíšovy výzvy pro tento den, k tomu jsi také dostal Ducha svého Otce …
ÚTERÝ 17. 5. sv. Paschala Baylone
Sk 11,19-26 Jan 10,22-30
Komentář: Jan 10,22-30
Jako ten, který patří Ježíši; jako ta, která patří Ježíši; jako ovce jeho stáda naslouchej hlasu svého Pastýře, následuj jej a neboj se – nikdo tě nemůže vyrvat z jeho ruky!
STŘEDA 18. 5. sv. Jana I , papeže a mučedníka
Sk 12,24 – 13,5a Jan 12,44-50
Komentář: Jan 12,44-50
Ježíš nepřišel, aby tě odsoudil, ale aby tě spasil! Přišel, aby jako Světlo prozářil tvoje temnoty a vyvedl tě z nich – skrze víru, skrze důvěru ke tvému Spasiteli. Není čas posílit svoji víru, udělat další krok ke Světlu?
ČTVRTEK 19. 5. sv. Petra Celestýna
Sk 13,13-25 Jan 13,16-20
Komentář: Jan 13,16-20
„Blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ – umím (a chci vůbec) sloužit? Snažím se napodobovat svého Pána, být služebníkem, být služebnicí, být jeho poslem? – Ježíš si mne k tomu vyvolil!
PÁTEK 20. 5. památka sv. Klementa Marie Houfbauera, kněze
Sk 13,26-33 Jan 14,1-6
Komentář: Jan 14,1-6
„Já jsem cesta, pravda a život.“ Nech tato slova zaznít v modlitbě, v tichu před Pánem. A nech tato slova zaznít do různých starostí tvého života, do tvých otázek, do nejasných věcí, do nevyřešených vztahů – „ať se vaše srdce nechvěje“!
SOBOTA 21. 5. sv. Teobalda, biskupa
Sk 13,44-52 Jan 14,7-14
Komentář: Jan 14,7-14
Spojení s Otcem je zdrojem veškerého Ježíšova – ale i mého – konání. Spojení s Otcem je východiskem všech Ježíšových – ale i mých – proseb. I dnes můžeš svého Otce více poznávat, více mu rozumět, více se na něj spoléhat.
5. neděle velikonoční – cyklus A 22.5.2011
Pokud křesťan skutečně věří, že ho Bůh přijal za vlastního, že je „dědicem v Božím domě“ tak, jak jím byl v Izraeli prvorozený syn, potom přichází na bohoslužbu jako do svého domova. U Boha jsme doma víc než kdekoliv jinde. Mezi těmi, kdo Bohu patří, jsme v Boží rodině. Nedejme se mýlit, že si nejsme vždy sympatičtí, že máme vůči mnohému v životech našich bližních výhrady – a oni zas k životu našemu. Pro Boha jsme všichni „jeho“. Není vždy snadné to prožít!
1. ČTENÍ
Šestá kapitola Skutků apoštolů klade základy k líčení dalšího šíření svědectví o Kristu po celém Judsku a Samařsku. Společenství „učedníků“ se v Jeruzalémě postupně velmi rozrostlo. Kromě „Hebrejů“ (tj. hebrejsky či aramejsky mluvících palestinských Židů) jsou v něm i „helénisté“ (tj. řecky mluvící diasporní Židé). Poprvé ve Skutcích čteme o napětích mezi učedníky a musí se do toho vložit „Dvanáct“ (pro Lukáše autoritativní grémium církve), kteří stanoví sedm jáhnů (číslo plnosti). Apoštolové se pak budou moci věnovat „modlitbě a službě slova“, které se šíří dál (v. 7).
Sk 6,1-7
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.
ŽALM 33 Odpověď: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.
Radujte se, spravedliví, z Hospodina, – sluší se, aby ho dobří chválili. – Citerou oslavujte Hospodina, – hrejte mu na desetistrunné harfě. Neboť Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu.
2. ČTENÍ
K novosti nové smlouvy patří i to, že pravý Chrám není z otesaných kamenných kvádrů, ale z kamenů „živých“. Základním kamenem je živý a vzkříšený Kristus, který proměňuje v živé kameny ty, kdo k němu přistupují s vírou (v. 6). Tak vzniká duchovní chrám, ve kterém slouží jako kněží všichni křesťané (v. 5)! Jako oběť však nepodávají býky či kozly jako ve staré smlouvě, ale něco víc: sebe samé (Ř 12,1). Takovou oběť člověk není schopen přinášet ze sebe. Proto autor listu píše, že věřící „obětují“ skrze Ježíše Krista (v. 5). Tak jako se Ježíš na kříži odevzdal Otci v moci Ducha (Žid 9,14), podobně jsou v Kristu věřící uschopněni odevzdávat se Otci, a to v témže Duchu Ukřižovaného!
1 Petr 2,4-9
Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: „Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.“ Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to „kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá“. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal“ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.
EVANGELIUM
Vrcholem dnešního úryvku je Ježíšovo „Já jsem...“ (v. 6): „cesta“ = orientace; „pravda“ = v Bibli vždy chápaná jako věrnost a spolehlivost v zaslíbeních spásy (srov. 8,31n); „život“ = u Jana vždy souhrn všech Božích darů člověku, spása, Boží kvalita života (srov. 10,10). Krátce: Smysl („cestu“) a plnost („život“) nachází ten, kdo se spoléhá („pravda“) na Ježíšovo poselství o Otci.
Jan 14,1-12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‘Ukaž nám Otce’? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“
K ZAMYŠLENÍ
Cesta je mnohdy únavná, nejistá, třeba i nudná. Spočinutí v jistotě a klidu některé lidi přitahuje, jiné zas odpuzuje. Ježíš o této věci nefilosofuje, ale sám jde po této zemi cestou, která vede k Bohu, jeho Otci. A neříká jen, že zná správnou cestu, ale že je sám cestou. Pro člověka je to tedy výzva, aby se s ním ztotožnil. V jeho důvěře k Otci, v jeho odvaze spolehnout se víc na Otce v nebi než na sebe sama a na lidi na zemi. Je to velké pozvání k neokázalé statečnosti. A zároveň jedinečná šance, jak nepromarnit vlastní život a jak se nestat zajatcem neskutečných životních snů a nepravých vůdců.
