20. 6. 2011 - 26. 6. 2011
motto týdne:
„Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.“
PONDĚLÍ 20. 6. sv. Silveriuse , papeže
Gn 12,1-9 Mt 7,1-5
Komentář: Gn 12,1-9
Abramovo rozhodnutí vydat se na cestu, odpovědět na Boží výzvu, dalo do běhu události, vrcholící spásou lidstva. I já jsem zván(a) vytrvat na cestě k Pánu... k čemu mě zve dnes?
ÚTERÝ 21. 6. sv. Aloise Gonzagy, řeholníka
Gn 13,2.5-18 Mt 7,6.12-14
Komentář: Gn 13,2.5-18
Abram usiluje o pokoj se svými blízkými, nechce žít ve sporech. Jak je tomu v mém životě, v čem by mi mohl být příkladem?
STŘEDA 22. 6. sv. Jana Fishera biskupa a Tomáše More mučedníků
Gn 15,1-12.17-18 Mt 7,15-20
Komentář: Gn 15,1-12.17-18
Hospodinova slova ujištění a povzbuzení si mohu vzít do dnešního dne i já: „Neboj…, já jsem tvůj štít.“
ČTVRTEK 23. 6. slavnost Těla a Krve Páně
Dt 8,2-3.14b-16a; 1 Kor 10,16-17 Jan 6,51-58
Komentář: 1 Kor 10,16-17
Dnešní slavnost je pozváním k oslavě Kristova Těla, ke zpřítomňování jeho Těla – církve – ve světě – skrze naši jednotu, vždyť: „Tvoříme jedno tělo, neboť všichni máme účast na jednom těle.“ Co tedy mohu udělat pro to, aby rostla jednota v mé farní obci?
PÁTEK 24. 6. slavnost Narození sv. Jana Křtitele
Iz 49,1-6; Sk 13,22-26 Lk 1,57-66.80
Komentář: Sk 13,22-26
„Nám bylo posláno slovo o té spáse“ – a dostalo se k nám i skrze svědectví a činnost Jana Křtitele. Na konci řady svědků dnes stojím já a jsem také zván(a) ukazovat na toho, který je Beránek Boží.
SOBOTA 25. 6. sv. Viléma
Gn 18,1-15 Mt 8,5-17
Komentář: Gn 18,1-15
Bůh může udělat veliké věci i ve tvém životě, i ty již neočekávané. Je třeba jej pozvat do svého života, sdílet s ním své bolesti i touhy svého srdce, v důvěře se mu otevřít, vzít jeho zaslíbení vážně…
13. neděle v mezidobí – cyklus A 26.6.2011
Na světě je mnoho lidí, kterým je Ježíš sympatický a kteří si ho zařadí do jakési „galerie zajímavých lidí“. Ale kdo v něm poznal skutečného zachránce, ten mu přisoudí místo zcela jedinečné. Nejen křesťané, i řada jiných lidí se nějakým způsobem modlí. Ale my se scházíme k bohoslužbě právě kvůli tomuto jedinečnému Ježíši, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, On jediný v celých lidských dějinách.
1. ČTENÍ
Tento příběh líčí, jak pohostinnost poskytovaná spravedlivému přináší požehnání. Šunamitka přijímá Elizea, protože v něm rozpoznává Božího muže, svatého (tj. člověka zasvěceného Hospodinu). A Hospodin jí požehná tím, že se prokáže jako dárce života (srov. 1 Král 17,17n. o tom, jak Eliáš vzkřísil syna chudé vdovy, nebo také Gen 18,1-10 popisující návštěvu tří záhadných mužů u Abraháma).
2 Král 4,8-11.14-16a
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“ Když tam zase jednou Elizeus přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl svému služebníku Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“
ŽALM 89
Odpověď: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.
Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, – po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. – Řekl jsi totiž: „Navěky je založena milost.“ – Na nebi jsi upevnil svou věrnost. Šťastný je lid, který dovede oslavovat, – chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. – Ve tvém jménu jásají ustavičně – a honosí se tvou spravedlností. Neboť ty jsi leskem jejich moci – a tvou přízní roste naše síla. – Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, – náš král Svatému Izraele.
2. ČTENÍ
Pavel navazuje na známou a v tehdejší době běžnou praktiku křtu ponořením: sestoupit do vody znamená sestoupit do hrobu spolu s Kristem, kdežto vystoupit znamená vstát k novému životu. Praktické důsledky křtu jsou nabíledni: křesťan se má považovat za mrtvého hříchu, ale za syna (či dceru) patřící(ho) Bohu.
Řím 6,3-4.8-11
(Bratři a sestry!) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý; rozhlašujte, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Aleluja.
EVANGELIUM
Liturgická perikopa má dvě jasně odlišené části: první mluví o nároku následování Krista i za cenu odevzdání vlastního života. Druhá část pak ukazuje poslaného jako toho, kdo zpřítomňuje Krista. Přijetí takového člověka nezůstane bez odměny.
Mt 10,37-42
Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
K ZAMYŠLENÍ
Ztratit život – komu by se chtělo? Ale kdo z lidí ho nakonec neztratí, když jsme všichni smrtelní? Ztratit život zbytečně nebo tak, že ho dokonale prohrajeme, to sotva může být pro někoho životním snem. Ale ztratit život tím způsobem, že ho nalezneme, to je cesta, která nekončí ve slepé uličce. Vypadá to jako útěcha pro temnou skutečnost smrti, kterou si nemůžeme na tomto světě ověřit. Jenže ztrácet život po troškách pro Ježíše, pro bližní, pro dobro druhých můžeme už teď a vlastně celý život. A tak můžeme v každé chvíli a po celý život zakoušet, že to, co v lásce dáme, nám Bůh podivuhodně proměněné vrátí. Potom bude snazší věřit, že to jednou udělá s celým naším životem.
