1. 8. 2011 - 7. 8. 2011
motto týdne:
„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“
PONDĚLÍ 1. 8.
Nm 11,4b-15 Mt 14,22-36
Komentář: Nm 11,4b-15
Opět se opakuje stejná situace: Izraelité zapomínají na egyptské otroctví, na jeho těžkosti. Mana, kterou dostávají každý den, jim už „leze krkem“. A jak je tomu s mojí vděčností za vše, co dostávám v dnešním dni?
ÚTERÝ 2. 8.
Nm 12,1-13 Mt 15,1-2.10-14
Komentář: Nm 12,1-13
Pomlouvání plynoucí ze závisti namísto konstruktivní kritiky, která neodsuzuje člověka jako takového, ale je mu pomocí na jeho cestě. Jak jednám ve svém životě vůči druhým?
STŘEDA 3. 8.
Nm 13,1-2a.25 – 14,1.26-29.34-35 Mt 15,21-28
Komentář: Nm 13,1-2a.25 – 14,1.26-29.34-35
Nedůvěra vůči Hospodinu, vůči jeho zaslíbením vedla k tomu, že Izrael musel žít čtyřicet let na poušti. Jak jsem na tom já se svou (ne)důvěrou?
ČTVRTEK 4. 8.
Nm 20,1-13 Mt 16,13-23
Komentář: Nm 20,1-13
I já čelím často pokušení: vrátit se do otroctví, ke svým starým hříchům. Hospodin mě však chce vést, chce hasit moji žízeň, chce mě přesvědčit o své svatosti, o své moci.
PÁTEK 5. 8.
Dt 4,32-40 Mt 16,24-28
Komentář: Dt 4,32-40
Čti znovu tento text a čti jej jako ten, kdo patří k Božím vyvoleným; jako ten, komu bylo dáno poznat, „že Hospodin je pravý Bůh“. „Uznej to dnes“ a následuj ho dnešním dnem.
SOBOTA 6. 8. svátek Proměnění Páně
Dan 7,9-10.13-14 nebo 2 Petr 1,16-19 Mt 17,1-9
Komentář: Mt 17,1-9
Mít zalíbení a následovat. Nebát se a následovat Krista, který je mým Pánem.
19. neděle v mezidobí – cyklus A 7.8.2011
Jestliže jsme se sešli v kostele kolem oltáře, abychom konali svatou oběť, nejsme náhodně shromážděným shlukem lidí. Jsme církví – i kdyby nás nebylo ani deset. Jsme církví, protože se v nás a na nás zjevuje církev. (V liturgickém shromáždění se uskutečňuje podivuhodný jev, že se zde stává viditelnou celá církev). Především proto, že i zde je Kristus přítomen, především proto, že i zde platí jeho: jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Církev je zde – na tomto místě. I v malém kostele nebo kapli je celá církev přítomna také svou strukturou, která je stejná jako v celé církvi. Je zde viditelná hlava, kněz. Je zde lid Boží, který včetně kněze tvoří sice navenek jednotu, vnitřně však je odlišen v různé druhy a stupně služeb. Mše svatá jako Kristova oběť nebyla svěřena jednotlivci, nýbrž církvi jako celku a byla svěřena i našemu společenství. (Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 34)
1. ČTENÍ
Eliáš prchá od Jezábel, která ho chce usmrtit, a v síle tajemného pokrmu se dostává k Chorebu, k místu, kde se Mojžíš setkal s Hospodinem. Na této hoře Eliáš pozná Hospodina novým způsobem: zatímco předtím ho poznal skrze mocné skutky, především skrze „oheň“ při střetu s Baalovými proroky, nyní jej potkává v tichu. Eliáš musí tak překročit svoje schematické představy o Bohu a přijmout tento nový projev Boží přítomnosti.
1 Král 19,9a.11-13a
Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorebu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.
ŽALM 85
Odpověď: Pane, ukaž nám své milosrdenství!
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách.
2. ČTENÍ
Proč se izraelský národ jeví jako odmítnutý? Pavel na to odpovídá, že Hospodin se nestal nevěrným vůči svému lidu (9,6-31) a že nezrušil svá zaslíbení (kap. 11). Apoštol má velkou úctu a lásku k vyvolenému lidu: tak velkou lásku, že by chtěl být „prokletý“ na kříži za ně – jako Kristus.
Řím 9,1-5
(Bratři a sestry!) Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky! Amen.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo. Aleluja.
EVANGELIUM
I učedníci, podobně jako Eliáš, se musí naučit rozpoznat nové projevy Boží přítomnosti, resp. Kristovy přítomnosti. Ačkoliv znají Krista velmi důvěrně, najednou mají potíže ho rozeznat kráčejícího po moři. A je třeba nového zázraku (utišení bouře), aby se rozptýlily nejistoty a zazněla slova vyznání: „Ty jsi opravdu Syn Boží.“
Mt 14,22-33
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží Syn.“
K ZAMYŠLENÍ
Nekonečný Bůh je a stále bude nový pro nás, konečná stvoření. Poznávat ho je naším velkým darem a věčným štěstím. Nepochybuji o tom, že naše víra i poznání Boha se prohlubují a postupují spolu s tím, jak lidsky zrajeme. Snad se dokážeme postupně osvobodit od naivních představ i mylného pojetí Boha. Dnes jsme byli v 1. čtení z První knihy královské svědky takového zrání proroka Eliáše: Bůh není pouze oheň a vichr, jak až dosud prorok ohlašoval, ale také „šum jemného vánku“. Eliáš se „zastavuje“ před tímto tajemstvím se zahalenou tváří. Vlastními silami bychom se jen stěží k přijetí Boha dopracovali. On sám nám ale vychází vstříc, natahuje ruku, aby nás zachránil z našich pochybností a malověrnosti, způsobených silným větrem, rozbouřeným mořem i zděšením. Apoštol Petr, jak čteme v dnešním evangeliu, s tím měl svou osobní zkušenost. Chůze po jezeře a následné setkání s Kristem otevřely před tímto apoštolem zcela nové a dosud nepoznané obzory Boží velikosti a moci. Jiné, než jak je znal dosud.
