29. 8. 2011 - 28. 8. 2011
motto týdne:
„Jakou dáš náhradu za svou duši?“
PONDĚLÍ 29. 8. památka Umučení sv. Jana Křtitele
Jer 1,17-19 Mk 6,17-29
Komentář: Jer 1,17-19
„Já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.“ Vezmi si toto Boží ujištění do dnešního dne, do všech chvil, situací a setkání...
ÚTERÝ 30. 8. sv. Fiakra
1 Sol 5,1-6.9-11 Lk 4,31-37
Komentář: 1 Sol 5,1-6.9-11
Pavel nás dnes jako syny světla a dcery dne vyzývá k bdělosti a střízlivosti, vždyť jsme určeni, „abychom získali spásu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel“.
STŘEDA 31. 8. sv. Rajmunda
Kol 1,1-8 Lk 4,38-44
Komentář: Kol 1,1-8
Úvod do listu Kolosanům – Pavlova modlitba – je pro mne pozváním, ať se za druhé pouze nepřimlouvám a za ně neprosím, ale ať za ně samé a za ovoce jejich víry a lásky děkuji Pánu a chválím ho.
ČTVRTEK 1. 9. sv. Terezie Markéty od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, panny
Kol 1,9-14 Lk 5,1-11
Komentář: Kol 1,9-14
Po včerejší modlitbě chvály a díků za své blízké a přátele můžeš dnes pokračovat prosbami, aby „dobře poznali jeho vůli“ a aby se jim „dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení“, aby „rostli v poznávání Boha“.
PÁTEK 2. 9. sv. Justa
Kol 1,15-20 Lk 5,33-39
Komentář: Kol 1,15-20
Svoji modlitbu předchozích dní můžeš zakončit opětovným čtením (modlením se) dnešního úryvku – chvalozpěvu na Krista, na jeho vykupitelský čin.
SOBOTA 3. 9. památka sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve
Kol 1,21-23 Lk 6,1-5
Komentář: Kol 1,21-23
Jak pevné jsou základy mé víry, mám se o co opřít? A co se mne snaží „odvrátit od naděje“, kterou do mého života přineslo evangelium (= radostná zvěst)?
23. neděle v mezidobí – cyklus A 4.9.2011
Důležitou složkou bohoslužebného shromáždění je sbor nebo – jak se vyjadřují liturgické dokumenty – schola. Úkol sboru je neobyčejně důležitý – je však si třeba uvědomit, že i sbor je součástí lidu Božího a každé oddělení či vzdálení se od shromážděných věřících je neliturgické a snad i protiliturgické. Úkolem sboru je podporovat činnou účast, přispět k většímu sepětí všech, kteří v kostele jsou. Proto by schola měla být v kostele blízko věřících. Nemám nic proti umělecké tvorbě, ale jestliže neslouží oltáři a nevede k většímu soustředění, není to hudba liturgická, i kdyby se provozovala při mši svaté. Hudba má být taková, aby zbožnost podporovala, lid Boží spojovala a sjednocovala. Je zároveň nutné, aby lidé zpívali. Zpěv je jedním z nejlepších prostředků, které Boží lid spojují v jednotu, zpěv je prostředkem, kterým se věřící připojují ke konání na oltáři. Samozřejmě jen tehdy, když zpěv vyjadřuje to, co se na oltáři děje. (Srov. Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 39n.)
VSTUPNÍ ANTIFONA
Jsi spravedlivý, Hospodine, a správné je tvé rozhodnutí; jednej se svým služebníkem podle svého milosrdenství.
1. ČTENÍ
Tento malý úryvek zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce, zároveň pak mluví o odpovědnosti proroka, který je strážcem zodpovědným za jednání lidu: proto má napomínat hříšníka.
Ez 33,7-9
Toto praví Hospodin: „Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš.“
ŽALM 95
Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce!“
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“¨
2. ČTENÍ
Láska k bližnímu je už požadavkem Mojžíšova Zákona. Křesťanství tento požadavek rozšiřuje za hranice vyvoleného národa – na všechny lidi. Na příkladech z Desatera se pak ukazuje, jak je tento příkaz lásky všeobsáhlý.
Řím 13,8-10
(Bratři a sestry!) Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání ‘nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý’, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Aleluja.
EVANGELIUM
Celá 18. kapitola mluví o vztazích ve společenství církve. V ní je vzájemná spoluzodpovědnost: proto je tu povinnost napomínání hřešícího bratra, které má za cíl získat „ztraceného“ (myslí se patrně na závažná provinění, jak vyplývá ze zmínky o úloze svědků i církve). Moc společenství církve je dotvrzena ujištěním o vyslyšení modlitby pronesené v jednotě natolik hluboké, že samotný Kristus modlící se bratry spojuje a dodává sílu jejich prosbám.
Mt 18,15-20
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‘každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků’. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoliv věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
K ZAMYŠLENÍ
S horizontálním rozměrem dnes úryvek Matoušova evangelia, ale také text ze starozákonní knihy proroka Ezechiela, spojují rozměr vertikální. Přítomnost Boha se uskutečňuje tam, kde je realizováno naše bratrství a sesterství. Dosáhnout vzájemné svornosti nebývá snadné, zvlášť když je potřeba napomenutí. V něm totiž přichází ke slovu v nejvyšší míře pokora. Pokora, která dává prostor druhému, aby se mohl projevit. V tomto smyslu je nejpokornějším sám Bůh, který dává prostor každému z nás. Jde o pokoru napomínajícího, která opouští vlastní sobectví a nezájem a vydává se do prostoru citlivého dialogu, na území pravdy, a o pokoru napomínaného, který se neuzavírá, ba naopak naslouchá a bere si poučení a proměněný se vrací. Tento „neviditelný“ dialog má zcela konkrétní a hmatatelné závěry – buď onu větší svornost, nebo naopak ještě hlubší zranění a rozdělení. Získání bratra a sestry, nebo jejich ztrátu. Bez horizontálního rozměru však není ani onoho vertikálního.
