V reakci na debatu spojenou s otázkou navracení církevního majetku jsme připravili malý seriál, který ve formě otázek a odpovědí přináší přehledné informace k této problematice. Dnes vám nabízíme druhou, závěrečnou, část.
Jak církev k majetku v minulosti přišla?
Nedá se mluvit o církevním majetku jako jediném bohatém vlastníku. Všechno mělo své určení k zabezpečování konkrétních cílů. Když měla být založena nová farnost, musel být zabezpečen provoz. To znamená, že se muselo pořídit pole či les, na němž se živil farář. Podobně patřily některé pozemky kostelům. Z výtěžku takových pozemků se opravoval kostel. Majetek biskupství sloužil k zabezpečení domácnosti biskupa a jeho pracovníků, pro zabezpečení kněžského semináře atd.
Někteří tvrdí, že majetek církvi nikdy nepatřil, takže není co vracet.
Popírání vlastnictví majetku církvemi v minulosti je nepřijatelný ahistorický přístup. V dobách, kdy církev většinu majetku, který se stane předmětem narovnání, nabyla či vytvořila se na vlastnictví či vymezení soukromého a veřejného nahlíželo zcela odlišným pohledem; dívat se na problematiku tohoto vlastnictví jako člověk žijící ve 21. století tedy není možné. Právní dokumenty i legislativa věnované problematice a vzniklé na našem území v různých epochách podstatu církevního vlastnictví nikdy nezpochybnily.
Například již v listině olomouckého biskupa Zdíka o přenesení biskupského kostela od sv. Petra ke sv. Václavovi (datována rokem 1141) nalezneme soupis majetku spadající pod nový sídelní kostel. I v Zemských deskách z dob vlády Přemysla Otakara II. nalézáme písemné doklady o tom, že různé církevní subjekty, jako například biskupství, kapituly, farnosti atd. jsou vlastníky svého majetku.
Rovněž v moderní době bylo vlastnictví církve uznáváno; je tak třeba odmítnout tezi postavenou na tom, že církev měla od josefínských dob majetek jen jakoby v pronájmu. Za vlastníka považoval církev občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem a tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí bylo naopak ze záboru vyloučeno. Konfiskovat něco sobě samotnému (tedy státu) nelze.
Proč chce církev vrátit pozemky, které kdysi dostala od státu darem?
Ano, najdeme ještě kláštery, které dostaly třeba ve 13. století od krále pozemky, na nichž měly vybudovat klášter. Cisterciáci dostávali nejčastěji bažiny, které si měli vysušit a na nich stavět a budovat (například Velehrad). Proč tehdy král zval mnichy do různých krajů své země? Věděl, že dají lidem práci a naučí je novým zemědělským metodám, hospodaření, ale i stavebnictví a to nemluvíme o přímém vzdělávání. Za tuto jejich službu veřejnosti jim dopředu zaplatil pozemkem. Nedělá se dnes totéž, když stát nabízí cizím firmám, které dají našim lidem práci, na několik let daňové prázdniny? Nedává i EU podnikatelům dotace na nová pracovní místa a vzdělávací projekty? Pokud je projekt úspěšný, podnikatel nic nevrací. Ty kláštery tehdy splnily dané projekty velmi úspěšně.
Jak bude s církevním majetkem naloženo po jeho vrácení?
O správu se budou starat jednotlivá biskupství. Použijí ho tak, aby vydělával na výplaty pro kněze a zaměstnance církve v době, až na ně přestane přispívat stát.
Většina polností bude dále pronajímaná těm, kdo na nich pracují dnes. Pro správu lesů vytvoří svou společnost, ale v lese budou asi většinou zase pracovat ti, kteří tam pracují dnes. Výtěžky půjdou do centrální pokladny na výplaty kněží a pastoračních asistentů. Bude-li na víc, budou se podporovat školy a charity.
Budou zase některá biskupství bohatá a jiná chudá?
Rozdělovat se bude podle nového klíče, který by měl být spravedlivý, pokud je to v lidských silách. Počítá se i se solidaritou a spoluprací. Některá biskupství budou asi hospodařit i společně.
Zvládne církev tak velké ekonomické úkoly, když na ně nebyla zvyklá?
Naše generace na to opravdu nebyla zvyklá, ale církev to zvládala po staletí. Proč by to neměla zvládat dál? I když se k církvi hlásí menšina národa, přece jen je to dost velké procento lidí, aby se mezi nimi našli lidé schopní a vzdělaní
Kde vezme v době krize stát 2 miliardy ročně na vyrovnání s církvemi? Neměly by církve počkat, když požadovaná spravedlnost může dopadnout na ty nejchudší?
Dvě miliardy vypadají jako strašné číslo, pokud ho nepostavíme vedle jiných. Například učitelé pohrozili stávkou a školství dostalo na rok o 4 miliardy víc. V novinách čteme, že státní podpora na obnovitelné zdroje činí ročně 35 miliard. Z toho 60% dělají sluneční elektrárny, které vyrostly na nejlepších polích jako houby po dešti, protože se na tom dá rychle zbohatnout.
Na co církev potřebuje majetek? Nemá být chudá? Místo toho má paláce…
Duchovním záleží především na duchovním rozměru církevního společenství, ale vědí, že nejsme duchové bytosti a potřebujeme aspoň skromné hmotné zajištění. Máme řadu zaměstnanců, kteří mají rodiny. Ty nemůžeme trestat za to, že pracují pro církev. Stejně dostávají platy hluboko pod průměrnou mzdou.
Paláce jsme nebudovali, ale zdědili. Je pravda, že jejich provoz a údržba jsou náročné. Jejich prodej by se však nevyplatil. Těžko bychom za to pořídili budovy vhodnější. Například v Olomouci byla otevřena reprezentační část paláce pro turisty a část domu se opravila z příspěvků EU na turistiku. Historické a kulturní poklady tak slouží lidem. Nejsme jen udržovatelé památek, ale byli bychom barbary, kdybychom odkazy kultury, která vyrostla z evangelia, zanedbali či ničili.
První část seriálu naleznete zde.
