18. 2. 2013 - 24. 2. 2013
motto týdne:
„Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“
PONDĚLÍ 18. 2.
Lv 19,1-2.11-18
Mt 25,31-46
Komentář: Lv 19,1-2.11-18
Mám zcela patřit Hospodinu, napodobovat jeho svatost. Z tohoto základního rozhodnutí pro něj pak má vyrůstat mé odhodlání proměňovat svůj život podle (nejen) zde uvedených nároků.
ÚTERÝ 19. 2.
Iz 55,10-11
Mt 6,7-15
Komentář: Iz 55,10-11
Boží slovo je mocné a silné, důvěřuj mu. Stejně tak Boží milosrdenství, důvěřuj mu. Stejně tak jeho blízkost a milost, spolehni se!
STŘEDA 20. 2.
Jon 3,1-10
Lk 11,29-32
Komentář: Jon 3,1-10
Uvěř zprávě o Boží ochotě smilovat se, o touze odpustit, přivést tě k sobě blíž. Rozhodni se opustit svůj hřích, změnit své hříšné chování.
ČTVRTEK 21. 2.
Est 4,17k-m.r-t1
Mt 7,7-12
Komentář: Est 4,17k-m.r-t1
Poznej i ty, tak jako Ester, že nemáš jiného pomocníka, který vysvobozuje a pomáhá, na kterého se můžeš zcela spolehnout!
PÁTEK 22. 2. svátek Stolce sv. Petra
1 Petr 5,1-4
Mt 16,13-19
Komentář: Mt 16,13-19
V čem já mohu být pro druhé Skálou? Jak mne můj Pán obdaroval? Ke komu a k čemu mne (i když hříšného) poslal a posílá?
SOBOTA 23. 2.
Dt 26,16-19
Mt 5,43-48
Komentář: Dt 26,16-19
Plnit Hospodinova nařízení z celého svého srdce i duše, chodit po jeho cestách, poslouchat ho. Jak konkrétně tuto Mojžíšovu výzvu uskutečním v dnešním dni, v této postní době?
2. neděle postní – cyklus C 24. 2. 2013
Druhá postní neděle klade před naše oči zaslíbení. Cíl, ke kterému putujeme, je víc, než útrapy pouti. Evangelium nese mnoho symbolických prvků jak směrem k historii a zaslíbením, tak i směrem ke vzkříšení a naplnění. Jedním z prvních odkazů bude text prvního čtení, kde Bůh Abramovi dává zaslíbení, které se v plnosti ukáže až na Kristu. Druhé čtení pak otevírá srdce sv. Pavla, protože tváří v tvář lidem křivícím evangelium předkládá autor svoji nejhlubší naději.
1. ČTENÍ
Tento příběh se vztahuje na nejstarší dobu praotců Izraele (snad kolem 1800 př. Kr.), v době, kdy Abrám odešel z Mezopotámie a žije jako host na území Izraele, stále však bez zaslíbeného potomka – dědice. Náš text popisuje rituál uzavření smlouvy mezi Bohem a člověkem jako výraz víry formou oběti. Bůh jako ohnivý sloup kulticky prochází mezi rozděleným obětním zvířetem. Později obnova této smlouvy bude důvodem změny jména Abráma na Abraháma (Gn 17).
Gn 15,5-12.17-18
Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak četné bude tvé potomstvo!“ Abrám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. Znovu mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ Abrám řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ Bůh mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“
ŽALM 27
Žalm navazuje na čtení, jako by vyjadřoval pocity obětujícího Abráma, který staví na důvěře v Boha, i když cítí bázeň a úzkost.
Odpověď: Hospodin je mé světlo a má spása.
Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, – smiluj se nade mnou, vyslyš mě! – Mé srdce k tobě mluví, – má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. – Neskrývej svou tvář přede mnou, – v hněvu neodmítej svého služebníka! – Tys má pomoc, nezavrhuj mě! Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
2. ČTENÍ
Ve třetí kapitole Filipanům se sv. Pavel brání proti podivným hlasatelům evangelia, kteří víru spojují s povinností obřízky. Pavlova teologie ale směřuje ke vzkříšení, k proměněnému tělu, jak bude také naznačeno v evangeliu.
Flp 3,17 – 4,1
Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!
Zpěv před Evangeliem
V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!
EVANGELIUM
Evangelium klade jeden ze zlomů vyprávěného příběhu do okamžiku, kdy Ježíš začne mluvit o své smrti (Lk 9,22). Po první předpovědi smrti se odehrává náš text. Je v něm mnoho symbolů: Ježíš jako druhý Mojžíš, Bůh se zjevuje v oblaku, jak to známe ze SZ, Mojžíš je reprezentant Zákona (Tóry), Eliáš největší z proroků… Doslova rozmlouvají o Ježíšově „exodu“ a jeho „naplnění“, tedy i o vzkříšení! V této chvíli nejistoty Otcův hlas opakuje vyvolení, které zaznělo při křtu.
Lk 9,28b-36
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
K ZAMYŠLENÍ
Doba postní je v plném proudu. Naším úkolem ale není jen naplnění určitých předpisů o sebezáporu a almužně, ale především rozkrytí nejzákladnější naděje, která se naplňuje v Kristu, jak to popisuje sv. Pavel v listě Galaťanům. I my, podobně jako apoštolové, jsme na cestě. Ještě nejsme v cíli… A přeci, podobně jako Abrám či apoštolové, máme uvěřit, opřít se vírou o naději, kterou nám Ježíš předkládá. První čtení hned v úvodních větách předkládá text, který se později stane klíčovým argumentem v NZ textech (list Římanům, Galaťanů, Jakubův). Uvěřit znamená opřít svoji životní naději o Boha. V životě jsou ale okamžiky, kdy zbývá poslední krůček k uvěření, totiž odvaha onen krok učinit. Možná je to právě otázka dnešní neděle.
