30. 9. 2013 - 6. 10. 2013
motto týdne:
„Byl jsem hladový a dali jste mi najíst.“
PONDĚLÍ 30.9. Památka sv. Jeronýma, kněze a učitele církve
Zach 8,1-8
Lk 9,46-50
Komentář: Lk 9,46-50
Jednota neznamená stejnost. Jednota předpokládá přijetí různých cest mých bratří a sester, různých spiritualit, způsobů zbožnosti…, které vedou k jednomu Pánu.
ÚTERÝ 1.10. Památka sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve
Zach 8,20-23
Lk 9,51-56
Komentář: Lk 9,51-56
Nepřijetí není důvodem k oplácení, k pomstě… Spíše je výzvou k přemýšlení, co jsem mohl udělat jinak, jak – jiným způsobem – přinést Krista do tohoto místa, tomuto člověku…
STŘEDA 2.10. památka Svatých andělů strážných
Ex 23,20-23a
Mt 18,1-5.10
Komentář: Ex 23,20-23a
S vědomím Boží blízkosti a Boží ochrany („posílám před tebou anděla“) naplňuj dnes své poslání.
ČTVRTEK 3.10. sv. Kandidy, panny a mučednice
Neh 8,1-4a.5-6.7b-12
Lk 10,1-12
Komentář: Lk 10,1-12
Jsme služebníci a svědci Božího království, máme přinášet radostnou zvěst o pokoji a smíření právě tam, kde žijeme, kde pracujeme…
PÁTEK 4.10. Památka sv. Františka z Assisi
Bar 1,15-22
Lk 10,13-16
Komentář: Lk 10,13-16
Co všechno jsem již s Kristem zažil, co všechno jsem už od něj dostal, jaké zázraky jsem viděl ve svém životě i kolem sebe? Odpovídá tomu moje víra? Následuji Krista s radostí a vděčností? Vydávám mu svědectví?
SOBOTA 5.10. sv. Faustýny Kowalske, řeholnice
Bar 4,5-12.27-29
Lk 10,17-24
Komentář: Lk 10,17-24
Dnešní text je pozváním k radosti – k radosti z toho, že naše „jména jsou zapsána v nebi.“ K radosti z toho, že můžeme vidět to, co vidíme – Boží království rostoucí zde na zemi, že je můžeme zažívat ve svém životě i kolem sebe a přinášet je lidem kolem nás.
27. neděle v mezidobí – cyklus C 6.10.2013
Dnešní neděle nabízí poměrně často otevírané téma pokory. V prvním čtení prorok Habakuk, zřejmě tváří tvář děsivému nebezpečí, klade Bohu otázky a dostává Boží odpověď. V evangeliu bude třeba pečlivě naslouchat, proč Ježíš mluví o služebnících právě takto. Pomůže nám vzpomenout si na předchozí neděle, kde se různě mluvilo o bohatství a služebnících. Druhé čtení se otáčí kolem služby v církvi, vyhoření i práce v církvi.
1. ČTENÍ
Tento prorok píše snad před rokem 597 př. Kr., kdy je Judsko v deset let trvajícím ohrožení Babyloňany. První část knihy se skládá z Habakukových otázek Bohu a Božích odpovědí. Poslední věta naší perikopy je zcela zásadní argument v textech Nového zákona (Řím 1,17; Gal 3,11; Žid 10,38). Hebrejské slovo „emuná“ znamená jak „věrnost“, tak také „víru“.
Hab 1,2-3; 2,2-4
Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš; křičím k tobě: „Násilí!“ – ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár. Tu mi Hospodin odpověděl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“
ŽALM 95
Nezatvrdit srdce je zásadní podmínka, aby člověk zakusil velké Boží skutky. Jedině tak může jít a chválit Boha.
Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“
2. ČTENÍ
Pokračujeme v četbě pastorálních listů. Opět narážíme na důležité poznámky z tehdejší praxe (vzkládání rukou, tedy ritus svěcení), stejně jako na pojetí víry jako svěřeného pokladu, tedy čehosi tradovaného a předávaného.
2 Tim 1,6-8.13-14
Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani se nestyď za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Slovo Páně trvá navěky; totiž slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno. Aleluja.
EVANGELIUM
V předchozích textech se mluvilo o bohatství (Lk 16). Jako by svatopisec potřeboval vyvážit předchozí vyprávění, připojuje naše texty. Nejde jen o to „být chudý“, ale k dosažení Božího království je třeba odpouštět (17,3-4), věřit (17,5-6), ale také mít pravdivé povědomí, kým jsme my a kým je Bůh (17,7-10).
Lk 17,5-10
Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‘Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!’, poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: ‘Hned pojď a sedni si ke stolu’? Spíše mu přece řekne: ‘Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.’ Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‘Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.’“
K ZAMYŠLENÍ
Myslel Ježíš vážně slova o víře a otrocích, když vyprávěl svá přirovnání? Je třeba porozumět souvislostem předchozích textů. Mnohdy žijeme, podobni boháčovi z podobenství o Lazarovi (Lk 16,19-31), bez víry, bez ochoty vidět svět okolo sebe, snad jen zaměřeni na šokující zprávy. Víra však znamená spolehnout se na Boha, i když nevidíme žádná šokující fakta. A nejde ani o „hrbatou“, falešnou pokoru, ale o pravdu a vědomí, kdo skutečně jsme. Člověk v Božích očích má velikou cenu, vždyť se Boží Syn stal člověkem! Ale bez pravdy a lásky se k Bohu nedá fakticky přistoupit. Je třeba obojího, a to nejen k Bohu, ale i k lidem okolo nás.
