4. 10. - 10. 10. 2010
motto týdne:
„Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“
PONDĚLÍ 4. 10.
Gal 1,6-12
Lk 10,25-37
Komentář: Lk 10,25-37
Komu já prokazuji milosrdenství? Kdo jsou ti potřební bližní v mém okolí?
ÚTERÝ 5. 10.
Gal 1,13-24
Lk 10,38-42
Komentář: Gal 1,13-24
„Bůh si mě už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal...“ Bohem vybraný, Bohem povolaná jsem i já. I mně zjevil svého Syna, abych... (Co konkrétního – mně odpovídajícího – si sem mohu doplnit?)
STŘEDA 6. 10.
Gal 2,1-2.7-14
Lk 11,1-4
Komentář: Gal 2,1-2.7-14
Pavel se ohlíží zpět do svého života, vnímá Boží vedení, vidí boje, které musel vybojovat, vidí Boží pomoc a doprovázení. Připomeň si i ty svoji cestu s Pánem a děkuj za ni...
ČTVRTEK 7. 10.
Gal 3,1-5
Lk 11,5-13
Komentář: Gal 3,1-5
Z čeho pochází spása: z víry nebo ze skutků? Mohu si spásu svými skutky zasloužit? – To je pokušení, které provází člověka: zavázat si nějak Pána Boha, zajistit se, mít jasno...
PÁTEK 8. 10.
Gal 3,7-14
Lk 11,15-26
Komentář: Gal 3,7-14
Abrahám je vzorem víry pro ty, kdo jej následují ve spoléhání se, ve víře, v důvěře v Boží vedení, kdo jako on odpovídají na Boží výzvu...
SOBOTA 9. 10.
Gal 3,22-29
Lk 11,27-28
Komentář: Gal 3,22-29
Víra spojuje všechny dohromady, patříme k sobě, všichni jsme „jeden v Kristu Ježíši“. Jak to můžeme prožívat ve své farnosti, jak k tomu já osobně mohu napomoci?
28. neděle v mezidobí - cyklus C 10.10.2010
Kdykoliv předstupujeme před Boží tvář, přinášíme sebe sami, všechno, co jsme, celý náš život. Ve chvílích setkání s ním se mu pak snažíme všechno předložit a díky víře si naopak uvědomujeme jeho přítomnost v událostech a vztazích, které prožíváme. Ovšem jsou vůbec taková setkání v našem životě? Máme čas nejenom prosit, ale i děkovat a chválit? A nechybí nám v takových chvílích víra?
1. ČTENÍ
Oproti jiným Elizeovým zázrakům je toto uzdravení vyvoláno něčím jiným než pouhou lidskou potřebou. Zázrak má jasný charakter svědectví (v. 8 – „ať pozná, že je v Izraeli prorok“): K tomu nezapomeňme, že Náman byl cizinec, Syřan. Dalším důležitým prvkem vyprávění je Námanova poslušnost: zprvu očekává něco spektakulárního (v. 11-12). Musí překonat toto lidské očekávání, aby přijal cestu Boží, která je jiná než ta lidská, mnohem obyčejnější, ale přesto účinná. Náman uposlechne a přijme uzdravení. Nezastaví se však u zázraku jako takového: zázrak ho přivede k víře v Hospodina a k vyznání. Svědectvím je i detail, že si odváží prsť ze země Hospodinovy: tehdy bylo božstvo spojováno především s určitým územím.
2 Král 5,14-17
Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.“ Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“
ŽALM 98
Odpověď: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte!
2. ČTENÍ
Apoštol opět nabádá mladého Timoteje k věrnosti, a to i v těžkostech. Aby důrazněji povzbudil k této vytrvalosti, uvádí jako příklad vojáka, sportovce a zemědělce (předcházející verše 3-7). I tito musí „zápasit“ a tvrdě se namáhat, aby dosáhli svého cíle. K těmto příkladům přidává i vlastní svědectví: On sám trpí ve vězení kvůli Kristu. Timotej se má nechat inspirovat těmito příklady a kráčet věrně za Kristem a s Kristem.
2 Tim 2,8-13
Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.
EVANGELIUM
Evangelium má mnoho styčných bodů s prvním čtením: Uzdravení malomocného, a to „na dálku“, uzdravený se vrací, aby uznal Boží moc a projevil vděčnost (v obou případech cizinci). V evangeliu Ježíš však převyšuje Elizea. Kristus přináší nejen uzdravení, ale i spásu („tvá víra tě zachránila“). Perikopu bychom mohli nazvat „příběh o vděčném Samaritánovi“. Důraz není totiž na uzdravení, ale na odpovědi vděčnosti.
Lk 17,11-19
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
K ZAMYŠLENÍ
K tomu, abych mohl být Bohem uzdraven ze svého trápení, potřebuji vidět, slyšet a dotknout se ho. Uzdravení totiž předpokládá blízkost. Abych pak mohl být blízko, musím vyjít ze svého, zanechat cosi za sebou a přijmout určitý jiný styl. To není lehké. Moje uzdravení rozhodně není problémem pro Boha. Pro mne však velmi často ano, a velkým.
