23. 5. 2011 - 29. 5. 2011
motto týdne:
„Já jsem cesta, pravda a život.“
PONDĚLÍ 23. 5.
Sk 14,5-18 Jan 14,21-26
Komentář: Jan 14,21-26
Ježíš mne spolu se svým Otcem miluje, činí si u mne příbytek a dává se mi více poznat, když zachovávám (= uskutečňuji, naplňuji) jeho slova, když jej miluji...
ÚTERÝ 24. 5.
Sk 14,19-28 Jan 14,27-31a
Komentář: Jan 14,27-31a
„Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ I dnes se mohu opřít o tato Ježíšova slova, opřít se o toho, který zvítězil nad smrtí, který přemohl svět. Chce mi být oporou a pomocí...
STŘEDA 25. 5.
Sk 15,1-6 Jan 15,1-8
Komentář: Jan 15,1-8
Dnes se mohu těšit z péče vinaře, z „přísunu živin“ skrze vinný kmen. Dostávám vše pro to, abych nesl(a) mnoho ovoce, abych se osvědčil(a) jako Kristův učedník, učednice.
ČTVRTEK 26. 5.
Sk 15,7-21 Jan 15,9-11
Komentář: Jan 15,9-11
„Zachovávat přikázání a zůstávat v lásce“ jsou dvě vzájemně na sobě závislé a posilující se skutečnosti. Ježíš je v tom pro mne vzorem, posilou i ručitelem – vede mne touto cestou k radosti, k radosti z toho, že mu patřím, že jsem Bohem milován(a).
PÁTEK 27. 5.
Sk 15,22-31 Jan 15,12-17
Komentář: Jan 15,12-17
Jak moc si cením Kristova přátelství? Alespoň tak moc, jako pečuji o svá přátelství pozemská? Jeho přátelství je velikým darem, stejně tak moje vyvolení Ježíšem a důvěra, se kterou mne posílá, abych přinášel(a) trvalý užitek.
SOBOTA 28. 5.
Sk 16,1-10 Jan 15,18-21
Komentář: Jan 15,18-21
V příkořích, v pronásledování, v nenávisti světa nezažívám nic jiného, než zažíval Ježíš. Vždyť jsem jeho služebník, jeho služebnice. A jeho vítězství je pro mne posilou na cestě následování.
6. neděle velikonoční – cyklus A 29.5.2011
Bylo by velmi nešťastné, kdybychom vzpomenuli na Ježíšovo vzkříšení jen jednou do roka. Vždyť vzkříšený Kristus žije stále u Otce a každé nedělní ráno je připomínkou velikonočního rána, každá neděle je ozvěnou radosti z prázdného hrobu a ze skutečnosti, že Pán žije. Ptejme se tedy sami sebe, zda je pro nás osobně vzkříšený Ježíš zdrojem nedělní radosti a silou všedních dnů. A prožijme v setkání s Kristem v liturgii něco podobného jako ti, kteří se s ním setkali po jeho smrti na kříži a s údivem i s radostí zjistili, že skutečně žije.
1. ČTENÍ
Po umučení Štěpána začalo kruté pronásledování jeruzalémské obce. Pronásledování však církev nezničilo, ale stalo se příležitostí k šíření evangelia (Sk 8,4). Tak Filip, člověk Ducha (Sk 6,3), přinesl radostnou zvěst do Samaří. Působení Filipa bylo účinné, protože jeho slova doprovázely činy (také Ježíš působil činy a slovy – Sk 1,1!). Skrze vkládání rukou apoštolů pak samařští obyvatelé obdrželi novým způsobem Ducha svatého, kterého přijali už křtem (křest přináší Ducha – Sk 2,38!). Výraz „Duch do té doby na nikoho nesestoupil“ by se měl vysvětlit tak, že Duch svatý se dosud neprojevil viditelným způsobem (8,18; 2,4; 10,46). Tomuto novému obdarování předcházela přímluvná modlitba: Duch svatý je především dar, který Otec dává v modlitbě (Lk 11,13).
Sk 8,5-8.14-17
Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.
ŽALM 66
Odpověď: Jásejte Bohu, všechny země!
Jásejte Bohu, všechny země, – opěvujte slávu jeho jména, – vzdejte mu velkolepou chválu! – Řekněte Bohu: „Jak úžasná jsou tvá díla! Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, – nechť opěvuje tvé jméno.“ – Pojďte a pozorujte Boží skutky: – podivuhodně jednal s lidmi! Moře proměnil v souš; – suchou nohou přešli řeku, – proto se radujeme v Bohu! – Vládne svou mocí navěky. Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, – chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. – Bůh buď veleben, – že neodmítl mou prosbu, – že mi neodňal svou lásku.
2. ČTENÍ
Křesťané prožívající nepřijetí a posměch ze strany okolí jsou v tomto listu vybízeni k neohroženému jednání. Nemusí se bát lidí (1 Petr 3,14), protože Pán je ten Svatý, který budí bázeň (v. 15; Iz 8,12.13). Toto hluboké vědomí Boží svrchovanosti dává sílu k statečnému konání dobrých činů a k vydávání svědectví (opět jsou spojené činy a slova – viz 1. čtení!). Nenahraditelné „slovo svědectví“ doplňuje činy a objasňuje „důvody naší naděje“ (v. 15).
1 Petr 3,15-18
Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.
EVANGELIUM
Pozadím evangelního úryvku je opět smlouva. I ve starozákonní smlouvě byly spojené „láska k Bohu“ a „přilnutí k jeho přikázáním“ (Dt 5,10; 10,12.13). V evangeliu je však nové to, že tato láska má směřovat bezprostředně k Ježíši (to samozřejmě nevylučuje, že je to zároveň láska k Otci). Ježíš je totiž prostředníkem nové smlouvy, a proto učedníci mají zachovávat jeho přikázání, tj. jeho slova. Obsahem těchto slov je zjevení Ježíšovy osoby a jeho poslání. Duch pravdy pak uvádí učedníky k hlubšímu poznání i rozpoznání Pravdy, tj. samotného Ježíše (Jan 14,6) přítomného v srdci věřícího (v. 20).
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu. Aleluja.
Jan 14,15-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
K ZAMYŠLENÍ
Lze vůbec docenit Ježíšovo zaslíbení, že těm, kdo uvěřili, dá svého Ducha Utěšitele, který je nikdy neopustí? Existuje ve světě plném nejistot a změn něco takto jistého? Něco, co je pro člověka a zároveň to nestojí na člověku? Svět hmatatelných jistot, vyjádřených v číslech finančních výnosů, se může zhroutit v několika vteřinách. Boží věrnost ale neporazí a nezničí ani nevěrnost těch, kdo mu mají být věrni. O tom svědčí dvě tisíciletí historie křesťanství. Jde jen o to, zda člověk o neviditelný a nepodchytitelný dar Ducha vůbec stojí. Neboť Duch svatý nám nedává k dispozici Boží moc a sílu, ale přetváří nás v ty, kdo se dávají k dispozici Bohu. Kdo se bojí, že Bůh bude proměňovat jeho život, musí se držet od Ducha Božího v uctivé vzdálenosti. Ale moudrost by v takovém postoji nebyla žádná.
