Homilie Benedikta XVI. na slavnost Nanebevzetí P.Marie

Drazí bratři a sestry, Opět se spolu scházíme, abychom slavili jednu z nejstarobylejších a neoblíbenějších slavností dedikovaných Nejsvětější Panně Marii: slavnost jejího vzetí do nebeské slávy s duší i tělem, tedy v celém jejím lidském bytí, v integritě její osoby. Je nám tak dána milost obnovit svou lásku k Marii, obdivovat ji a chválit za „veliké věci“, které jí a v ní učinil Všemohoucí. Kontemplujeme-li Pannu Marii je nám dána další milost, totiž možnost nahlédnout v hloubi také náš vlastní život. Ano, protože také náš každodenní život s jeho problémy a nadějemi dostává světlo od Matky Boží, z její duchovní cesty, z jejího údělu slávy. Tato cesta i cíl se určitým způsobem mohou a mají stát naší vlastní cestou a naším cílem. Nechme se vést úryvky z Písma svatého, které nám podává dnešní liturgie. Chtěl bych se pozastavit u jednoho obrazu, který nacházíme v prvním čtení, vzatém z knihy Zjevení, a ke kterému se odvolává Lukášovo evangelium, totiž u obrazu archy. V prvním čtení jsme slyšeli: „Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy“ (Zj 11,19). Jaký je význam archy? Co ukazuje? Ve Starém zákoně symbolizuje Boží přítomnost uprostřed Božího lidu. Nyní však symbol přenechal místo realitě. Nový zákon nám tak říká, že pravou archou úmluvy je živá a konkrétní osoba: Panna Maria. Bůh nepřebývá v nějaké skříni, Bůh přebývá v osobě, v srdci Marie, Té, která nosila ve svém lůně věčného Božího Syna, jenž se stal člověkem, Ježíše, našeho Pána a Spasitele. V arše, jak víme, byly uchovávány desky Mojžíšského zákona, které manifestovaly vůli Boha zachovávat úmluvu s jeho lidem, ukazovaly podmínky věrnosti úmluvě s Bohem, abychom se připodobňovali Boží vůli a tím také své nejhlubší pravdě. Maria je archou úmluvy, protože do sebe přijala Ježíše, přijala do sebe živé Slovo, veškerý obsah Boží vůle, Boží pravdy; přijala do sebe Toho, který je novou a věčnou smlouvou a kulminuje v oběti Jeho těla a krve: těla a krve přijaté od Marie. Křesťanská zbožnost tedy právem ctí Matku Boží a obrací se k ní v litaniích invokací Foederis Arca, totiž „Archa úmluvy“, archa Boží přítomnosti, archa úmluvy lásky, kterou Bůh definitivně uzavřel s celým lidstvem v Kristu. Úryvek z Apokalypsy poukazuje na další důležitý aspekt Mariiny skutečnosti. Ona, živá archa úmluvy, má úděl mimořádné slávy, protože je tak těsně spojena se Synem, kterého přijala vírou a zrodila tělesně, že s ním plně sdílí nebeskou slávu. Naznačují nám to slova: „Na nebi se objevilo veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Byla v jiném stavu… A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům…“ (12,1-2;5). Maria, Matka Boží, milostiplná, plně chápavá vůči působení Ducha svatého, žije už cele v Božím nebi s duší i tělem. Svatý Jan Damašský v jedné proslulé homilii hovoří o tomto tajemství, když říká: „Dnes byla svatá a jedinečná Panna uvedena do nebeského chrámu… Posvátná archa, která byla oživena Živým Bohem a která nosila v lůně svého vlastního Tvůrce, spočinula dnes v Pánově chrámu, který nebyl učiněn lidskýma rukama“ (Homilie II. o Zesnutí, 2), a pokračuje: Slušelo se, aby ta, která ve svém lůně hostila božský Logos, byla přenesena do stánků svého Syna… Slušelo se, aby ta, s níž se Otec zasnoubil, bydlela v nebeských komnatách” (ibid., 14). Církev dnes opěvuje nezměrnou lásku Boha k tomuto Jeho stvoření. Vybral si ji jako pravou archu úmluvy, jako Tu, která sdílí plnost slávy, těší se z blaženosti Boha samého a zároveň zve nás, abychom se přiměřeným způsobem také stali „archou“, v níž přebývá Boží Slovo a která je proměňována a oživována Jeho přítomností. Je místem Boží přítomnosti, aby lidé mohli v druhém člověku potkávat blízkost Boha a tak žít ve společenství s Bohem a poznávat nebeskou skutečnost. Lukášovo evangelium, které jsme slyšeli (Lk 1,39-56), nám tuto živou archu, kterou je Maria, ukazuje v pohybu, jak opouští svůj dům v Nazaretu, aby spěchala do jednoho judského města v horách a vstoupila do domu Zachariáše a Alžběty. Domnívám se, že je důležité podtrhnout výraz „spěchala“. Boží věci si zasluhují spěch, ba dokonce: jediné věci na světě, které si zasluhují spěch a které jsou v našem životě opravdu naléhavé, jsou Boží věci. Maria tedy vstupuje do domu Zachariáše a Alžběty, ale nepřichází sama. Ve svém lůně nese syna, kterým je samotný Bůh, jenž se stal člověkem. V tomto domě byla jistě očekávána ona a její nápomocná ruka, ale evangelista nám dává pochopit, že toto očekávání se vztahuje k jinému a hlubšímu očekávání. Zachariáš, Alžběta a malý Jan Křtitel jsou totiž symbolem všech spravedlivých Izraele, jejichž srdce, bohaté nadějí, očekává příchod Mesiáše, Spasitele. A Duch svatý otevírá Alžbětě oči a dává jí rozpoznat v Marii pravou archu úmluvy, Matku Boží, která ji přichází navštívit. A tak ji tato starší příbuzná přijímá a „mocným hlasem“ praví: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43). A tentýž Duch svatý před Tou, která v sobě nosí Boha, jenž se stal člověkem, otevírá srdce Jana Křtitele v Alžbětině lůně. A Alžběta zvolá: „Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně!“ (v. 44). Tady evangelista Lukáš užívá výraz skirtan, poskočit, a tentýž výraz nacházíme v jednom ze starobylých řeckých překladů Starého zákona, když popisuje krále Davida, jak tančí před posvátnou archou, jež se konečně vrací do vlasti (2 Sam 6,16). Jan Křtitel v lůně své matky tančí před archou úmluvy jako David a rozpoznává, že novou archou úmluvy, před níž se raduje srdce, je Maria, Matka Boha přítomného ve světě, která si tuto božskou přítomnost nenechává pro sebe, ale nabízí ji sdílením Boží milosti. A proto, jak praví modlitba, je Maria skutečně „causa nostrae laetitiae“ (příčina naší radosti), „archa“, v níž je mezi námi opravdu přítomen Spasitel. Drazí bratři! Mluvíme o Marii, ale v jistém smyslu, mluvíme také o nás, o každém z nás: také my jsme adresáty oné nezměrné lásky, kterou Bůh vskutku jedinečným a neopakovatelným způsobem vyhradil Marii. Při slavnosti Nanebevzetí hledíme k Marii. Ona nás otevírá k naději, k budoucnosti, naplněné radostí, a ukazuje nám cestu, jak jí dosáhnout: přijmout vírou jejího Syna, nikdy neztratit přátelství s Ním a nechat se osvěcovat a vést Jeho slovem, následovat Jej každý den i ve chvílích, kdy obzvláště pociťujeme tíži svých křížů. Maria, archa úmluvy, která dlí v nebeském svatostánku, ukazuje nám v zářivém jasu, že jsme na cestě ke svému pravému Domovu, ke společenství radosti a pokoje s Bohem. Amen.