15. 8. 2011 - 21. 8. 2011
motto týdne:
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti“
PONDĚLÍ 15. 8. slavnost Nanebevzetí Panny Marie
Zj 11,19a; 12,1.3-6a.10ab; 1 Kor 15,20-27a Lk 1,39-56
Komentář: 1 Kor 15,20-27a
Maria pro své spojení s Kristem byla povolána k životu, stejně tak i my. A i v dnešní den máme toto své spojení prohlubovat a více Krista poznávat ve svém životě.
ÚTERÝ 16. 8.
Sd 6,11-24a Mt 19,23-30
Komentář: Sd 6,11-24a
„Hospodin je pokoj“ je jméno oltáře, který vystavěl Gedeon po setkání s Hospodinem. Jaké jméno bych dal já v těchto dnech Hospodinu, jméno popisující tu jeho tvář, která je mi blízká, skrze kterou ke mně v současnosti promlouvá?
STŘEDA 17. 8.
Sd 9,6-15 Mt 20,1-16
Komentář: Sd 9,6-15
Pouze Hospodin může být králem. Je tomu tak i v mém životě? Je pouze Bůh Pánem mého života?
ČTVRTEK 18. 8.
Sd 11,29-39a Mt 22,1-14
Komentář: Sd 11,29-39a
Jiftáchova přísaha není správná, nemůže rozhodovat o životě jiných a dávat je za oběť. I kolem sebe možná najdeš věci, které nejsou Boží a které se mohou vkrádat do tvého života a odvádět tě od Hospodina. Podívej se na svůj život a vzdej se jich!
PÁTEK 19. 8.
Rt 1,1.3-6.14b-16.22 Mt 22,34-40
Komentář: Rt 1,1.3-6.14b-16.22
Rút je věrná své tchyni, zůstává s ní i v těžkých časech, zůstává věrná i Hospodinu. Nemám i já nablízku nějakou „Elimelechovu ženu“, která potřebuje pomoci?
SOBOTA 20. 8.
Rt 2,1-3.8-11; 4,13-17 Mt 23,1-12
Komentář: Rt 2,1-3.8-11; 4,13-17
Tak jako neopustil Rút, „Hospodin tě nenechává bez zastánce“. Spolehni se na něj a očekávej jeho slovo, pomoc – podanou ruku skrze jeho pomocníky, tvé bratry a sestry.
21. neděle v mezidobí – cyklus A 21.8.2011
Jestliže je při mši svaté činné společenství věřících, je třeba kněze? Je nutné, aby v církvi kromě obecného kněžství, založeného na křtu, bylo ještě kněžství služebné, ke kterému se povolává svěcením? Nepochybně. Mezi svátostnými úkony jsou některé, které musely být ustanoveny Ježíšem Kristem – jinak by neměly účinnost. Jde tu především o slova, kterými se proměňuje chléb a víno. A ta mohou mít moc jen tehdy, když je pronáší ten, kdo byl pověřen. Nositelem není společenství. To tuto moc nemá a nemůže ji odevzdat. Kněžství se uděluje svěcením a uděluje je biskup. Obec nemůže sama zmocnit nikoho, aby mohl převzít kněžskou moc. Přitom kněz jako druhý Kristus, jako ten, kdo byl zvláště vyvolen a poslán, se nevylučuje svým svěcením z lidu Božího. I on k němu náleží svým křtem – ani on se nemůže od něho odlučovat. Kněz patří při bohoslužbě ke svým věřícím a stejně patří ke svému věřícímu lidu neustále, i v denním životě. (Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 36n).
1. ČTENÍ
Pozadím textu je historická událost: nahrazení Šebny, správce krále Ezechiáše (716-687 před Kr.), Eljakímem. Důležitost textu je dána především zmínkou o předání klíčů symbolizujících moc. Tato symbolika byla převzata v NZ: viz Mt 16,19 a Zj 3,7.
Iz 22,19-23
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: „Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo.“
ŽALM 138
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, – žes vyslyšel slova mých úst. – Budu ti hrát před anděly, – vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno – pro tvou dobrotu a tvou věrnost. – Když jsem volal, vyslyšels mě, – v mé duši jsi rozhojnil sílu. Jistě, vznešený je Hospodin, – a přece shlíží na pokorného, – pyšného však zdaleka pozná. – Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, – dílo svých rukou neopouštěj!
2. ČTENÍ
Závěrem kapitol 9 – 11 je přesvědčení, že Bůh, přes všechny hříchy, stále nabízí nové cesty spásy. Tváří v tvář tomuto Božímu jednání člověk nemůže nezpívat hymnus chvály. A to činí i Pavel, pomocí citací ze Ž 138,17-18 a Iz 40,13.
Řím 11,33-36
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť „kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?“ Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.
Zpěv před Evangeliem
Aleluja. Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Aleluja.
EVANGELIUM
Kontrast mezi míněním lidí a vyznáním učedníků (ústy Petra) má zvýraznit pravou identitu Ježíše. Na toto vyznání pak navazuje Petrovo poslání. Petr má být skálou, základem nového společenství (nezapomeňme však, že prapůvodní skálou je Kristus!). Petrovy klíče jsou znamením moci.
Mt 16,13-20
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
K ZAMYŠLENÍ
Nevím, zda jsme vždy zcela přesvědčeni o tom, že Kristus a církev chtějí jednoznačně dobro člověka. A to i tehdy, když je církev z našeho pohledu zpátečnická, když „brání“ lidskému pokroku a vědeckému výzkumu, když činí nepopulární prohlášení a staví se na obranu života či za právo přirozené smrti. Podobně jako Kristus – z jeho příkazu – církev „svazuje“, vždyť jejím úkolem je odhalovat zlo, hájit právo a poukazovat na nespravedlnost. Druhým hlavním úkolem církve je „rozvazovat“; skrze Petra dostala moc zprostředkovávat odpuštění! I v tom se leckomu může jevit jako slabá – tolerance a odpuštění se dnes přece příliš nenosí. Odpuštění, to znamená dávat novou příležitost tam, kde ta předchozí byla zneužita nebo nebyla využita správně. Snad tento dvojí úkol církve někdy zcela dobře nechápu, ale jsem nakonec rád, že takovou moc od Krista dostala a může mi zprostředkovávat jak onu jistotu, tak i novou příležitost!
