motto týdne: Pekelné mocnosti církev nepřemohou.
Texty v týdnu
Po: 1 Sol 1,1-5.8b-10; Mt 23,13-22
Út: 1 Sol 2,1-8; Mt 23,23-26
St: Zj 21,9b-14; Jan 1,45-51
Čt: 1 Sol 3,7-13; Mt 24,42-51
Pá: 1 Sol 4,1-8; Mt 25,1-13
So: 1 Sol 4,9-11; Mt 25,14-30
22. neděle v mezidobí – cyklus A 28.8.2011
Od nejstarších dob byli jáhni prvními a často velice významnými pomocníky biskupů a kněží. Díky tomu, že II. vatikánský koncil obnovil trvalé jáhenství, mohou se dnes mnohá naše společenství těšit také ze služby jáhna. Do té doby bylo jáhenství jen přechodným stupněm k dosažení kněžství. Každý kněz, než přijal kněžské svěcení, byl určitou dobu jáhnem. Jáhenství je prvním stupněm svátosti kněžství a díky onomu rozhodnutí koncilu mohou jáhenskou službu dnes vykonávat i ženatí muži. Jsou nadále nejbližšími spolupracovníky biskupů a kněží. Předním úkolem jáhna je číst při bohoslužbě evangelium, může hlásat slovo Boží, přednášet jednotlivé úmysly modlitby věřících, pronášet výzvy, podávat svaté přijímání, přisluhovat knězi u oltáře a věnovat se dalším službám. V liturgickém dění vytváří jáhen mezičlánek mezi věřícími a knězem. Tam, kde kněz není nebo nemůže být přítomen, může jáhen vést bohoslužbu slova a rozdělovat věřícím eucharistii. (Srov. Pokorný L., Prostřený stůl, ČKCH Praha, 1990, str. 37n)
1. ČTENÍ
Máme zde poslední tři verše Jeremiášova vyznání (20,7-18). Prorok se cítí „sveden“ Bohem. Boží slovo se pro něj stalo příčinou potupy. Chtěl by se vzepřít, ale toto slovo je jako oheň, který se nedá uhasit. Nikdo jiný nepocítil takovou „tíhu“ Božího volání.
Jer 20,7-9
Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoliv mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: „Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“ Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.
ŽALM 63
Odpověď: Má duše po tobě žízní, Pane, Bože můj!
Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, – abych viděl tvou moc a slávu. – Vždyť tvá milost je lepší než život, – mé rty tě budou chválit.
Tak tě budu velebit ve svém životě, – v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. – Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, – plesajícími rty zajásají ústa.
Neboť stal ses mým pomocníkem – a ve stínu tvých křídel jásám. – Má duše lne k tobě, – tvá pravice mě podpírá.
2. ČTENÍ - Výraz „Boží milosrdenství“, vyskytující se právě na začátku nového úseku listu Římanům (kapitoly 12 – 16), shrnuje to, co předchází, a zároveň klade základy křesťanského konání.
Řím 12,1-2
Pro Boží milosrdenství vás, (bratři a sestry), vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.
EVANGELIUM
Vyznání Krista (viz evangelium minulé neděle) otevírá učedníky pro pochopení pravé tváře tohoto Mesiáše: je to trpící služebník. Jaké jsou důsledky pro život učedníka? Nekráčet před Kristem (určovat mu „přijatelný osud“), ale za ním.
Mt 16,21-27
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
K ZAMYŠLENÍ
Po Petrově vyznání, o kterém byla řeč v evangeliu minulé neděle, slyšíme dnes, jak Petr Ježíšovi domlouvá a rozmlouvá mu jeho úděl a cestu utrpení, vedoucí ke vzkříšení. Přesný opak minulého. Omyl tohoto učedníka spočívá v tom, že dnes má na mysli „věci lidské“, kdežto v předchozím textu mu ono krásné vyznání „nezjevilo tělo a krev, ale nebeský Otec“. Petr se v tom neliší od žádného z nás. Logika vlastnění, mít, se zde střetává s logikou lásky, dávat. Člověk je poněkud krátkozraký, ve svém sobectví a uzavřenosti upřednostňuje jen to, co se mu jeví jako snadno dostupné a pohodlné, co je však zároveň pouze lidské. Bůh v Ježíši však vede člověka k tomu, aby viděl dál a v lásce se otevíral tomu, co je na první pohled sice vzdálené, nedostupné a čeho lze dosáhnout cestou oběti, co ale má charakter božského a věčného.
